Mám rozvedené rodiče, první kaz mého života. Po šesti letech se s tím pomalu vyrovnávám. Ale přišla další velká rána pro celou rodinu. Mé babičce bylo dost dlouho špatně zvracela a zhubla. Potom šla k lékaři, nic nenašli. Ale po dalším vyšetření jí našli nádor ve tlustém střevě.

Nastalo peklo: ve škole mi to nešlo, máma byla vynervovaná a všichni byli nepříjemní, protože měli strach. Babička musela na operaci, byla v nemocnici na JIPce a před operací nemohla nic jíst. Vyndali jí skoro celé tlusté střevo. Potom šla na CéTéčko, tam jí ale našli další nádory v celé břišní dutině. Musí jít na chemoterapii. Den před Vánoci jí pustili domů, ale je jasné, že nálada moc dobrá nebyla.

Mám babičku moc ráda, povídala jsem si s ní o všem. Co bych dělala, kdyby tu nebyla? Těsně po operaci jsme za ní jeli a mě tam nechtěli pustit, je mi 11. Bylo mi to tak líto, že jsem se s ní nemohla vidět. Na chodbě jsem se neudržela a rozbrečela se. V tu chvíli vyšla sestra a viděla mě. A co se nestalo. Pustili mě za babičkou!

Takové štěstí jsem nikdy nezažila a asi nezažiji. Chci vám jen říct, že jsou situace, kdy vás nějaká pětka z češtiny nevyvede z míry. Až svoji babičku uvidíte, tak ji pořádně obejměte. Važte si toho, že nemusíte mít strach, že ji už neuvidíte.