Smutek

Sedím a hlavu mám ve dlaních vloženou,
i když jsem dítě, tak cítím se stařenou.
Únava sevřela celé mé nitro,
večer se hroutím, kdy zas přijde jitro.

Bezradná, zničená, prázdná jak vzduch,
cítím se sama, i když kolem je ruch.
V hlavě jdou myšlenky jak pěšáci do války,
po tvářích tečou mi slzy jak korálky.

Tak moc bych přála si cítit trochu lidskosti,
cítím, jak žalem mi jde maso od kosti.
Bezradná, denně s bolestí ve tváři,
nenávist ve mně se pomalu vytváří.

Houstne a kypí a žere mě zaživa,
byla jsem milá, teď je ze mě protiva.
Když nevím kudy kam, naděje není,
občas mi pomůže místo bdění snění.

Nikdo

Nikdo mě nechce a nemá rád,
možná mi schází kamarád.
Nebo jen člověk, co měl by mě rád.

Třeba jen jeden na světě,
co si mě v davu nesplete.
Pro něj pak budu princezna,
i když se ve mně nevyzná.

Možná by mě mohl mít rád,
nebude mě jen ovládat.
Podá mi ruku, když je třeba,
na to se zapomenout nedá.

Pro to by člověk umřel snad,
to už je smysl, mít někoho rád.
Je to jen sen nebo zbožné přání?
Však jednou vyplní se moje povídání.

Brzo se ze sna probudím
a svého prince uvidím.

Modré z nebe

Já nechci modré z nebe,
hodinky s vodotryskem,
bílého koně, co by se mnou běžel tryskem.

Prsteny ze zlata,
jen abych ukázala,
jak jsem bohatá.

Kožichy z bílých lišek,
košilku z chmýří pampelišek.

A auta, domy, bazény,
výlety tryskáčem až k moři
a chatu v Alpách s krbem,
který krásně hoří.

Ne!

Já nechci modré z nebe.
Jsem mnohem náročnější.
Chci jenom tebe!