Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Sněženka

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Krátký příběh, snad se vám bude líbit. A berte prosím ohled na to, že mi teprve nedávno bylo dvanáct. Veškeré názory v komentářích uvítám.

    Přírodní rezervace Úpor, březen, © Radkaa

    Sněženka. Co se vám vybaví pod tímto slovem? Mně se vybaví horká čokoláda, poslední sníh, ty drobné bílé květiny za oknem a v neposlední řadě také jedna úžasná dívka.

    Ani jsem se nemusel podívat ke dveřím a stejně jsem věděl, že přišla. Její energii bylo cítit všude kolem. Ale dnes na ní bylo něco zvláštního. Předpokládal jsem, že bude jako obvykle oblečená v bílém, protože tak to prostě bylo vždy. Už od prvního dne co ji znám, chodila pokaždé v oblečení bílé barvy. Občas to trochu oživila zelenou, růžovou, nebo jinou barvou, ale každý den měla na sobě něco bílého. No, dnes ne.

    Když jsem vzhlédl, málem jsem ji nepoznal. Tmavě hnědé vlasy, které obvykle nosila rozpuštěné nebo stažené do copu, měla v drdolu, který byl tak utažený, že z něho nevypadl ven ani jediný vlásek. Její šaty byly černé, úzké a dlouhé. Divil jsem se, jak v nich vůbec může chodit. Ale to nebylo to nejhorší. Vždy jsem obdivoval její oči. Byly modrošedé, ale když se člověk podíval pozorněji, objevila se v nich i zelená. Byly prostě zvláštní. Ona byla zvláštní. A přesně proto se mi tolik líbila.

    Jenže dnes se v těch očích zračil smutek. Hluboký a neskrývaný smutek. Nemohl jsem to tak nechat. „Je tu volno?“ zeptal jsem se. „Hm,“ zamumlala. Přisedl jsem si k ní a snažil jsem se začít nějakou konverzaci. Ona ale na všechny moje otázky odpovídala jednoslovně, nebo neodpovídala vůbec. Jakmile zazvonilo, vyběhla ze třídy. Nebo přinejmenším šla tak rychle, jak jí to její šaty dovolily. Jediná věc, která naznačovala to, že ještě před chvíli seděla vedle mě, byl černý náhrdelník ležící na zemi, který se jí ve spěchu asi uvolnil z krku.

    Asi po hodině přemýšlení, jestli mám jít dovnitř nebo ne, jsem se odhodlal zazvonit na zvonek u jejích dveří. Čekal jsem asi dvě minuty a už jsem si myslel, že neotevře, když dveře lehce zavrzaly. Pak jsem ji uviděl. I když jsem si myslel, že už to není možné, vypadala ještě hůř než předtím. Pravděpodobně se snažila veškeré stopy po slzách odstranit, ale za dvě minuty to asi ani není možné. Ještě pořád měla totiž trochu rozteklou řasenku a červené oči.

    „Potřebuješ něco?“ zeptala se. Z jejího tónu jsem poznal, že není zrovna nadšená z toho, že mě vidí. „Ehm, já jsem ti chtěl vrátit tohle,“ odpověděl jsem a podal jsem jí náhrdelník, který mi vzápětí vytrhla z ruky. „Kde jsi ho našel?“ zeptala se nedůvěřivě. Než jsem ovšem stihl odpovědět, v očích se jí opět zaleskly slzy. Usilovně mrkala, ale i tak jí jedna slza stekla po tváři dolů. A za ní další. Nečekal jsem na pozvání, vzal jsem ji za ruku a vešel do domu. „Kde máš pokoj?“ zeptal jsem se. Jen mávla rukou směrem na konec chodby.

    Pokoj měla zařízený v bílé barvě. Byl hezký. „Tak, to bychom měli. Teď mi řekni, co ti je,“ řekl jsem. Opět jí po obličeji tekly slzy, ale stejně odpověděla. „Moje sestra byla nemocná. Věděli jsme, že už tu dlouho nebude, ale stejně nás to zasáhlo. Bílá byla její nejoblíbenější barva. Říkali jsme jí Sněženka,“ zlomil se jí hlas. Pak se rozplakala úplně.

    Konečně jsme dorazili. „Je to ono?“ zeptal jsem se jí. Jen mlčky přikývla.

    A tak jsme společně položili na jeden malý bílý hrob dvě sněženky. „Odpočívej v pokoji,“ zašeptala ona. Pak jsem ji chytil za ruku a vydali jsme se domů.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (3)

    Příspěvek z 14. února 2016 v 9:35.
    jančabrej v něm napsala:

    Víborný

    Jako kdyby to psal Žáček

    Příspěvek z 25. ledna 2016 v 19:27.
    Botanicula v něm napsala:

    Pokračování

    Tvůj pří běh se mi moc líbil.
    Mohla bych poprosit o pokračování?

    Příspěvek z 25. ledna 2016 v 16:36.
    Tajná-anonymka v něm napsala:

    Dobrá práce

    Fakt hezký příběh...