Hlučení třídy přehlušilo hlučné zvonění.

Sofie si oddechla, zvonění znamenalo začátek hodiny. Začátek hodiny znamenal to, že přijde paní učitelka. Ne že by ji Sofie nějak zvlášť milovala, paní učitelka ale znamená bezpečí před šikanou Zuzany i jiných dětí.

Doma o jejích problémech nevěděli, občas zapomínali, že nějakou dceru mají. Její táta pracoval v továrně na výrobu nábytku, mámu Sofie vidí tak dvakrát do týdne. Někdy se stane, že ji nevidí vůbec, pracuje totiž v zahraničí.

Sofie už si zvykla, že nikoho nezajímá. Stačil jí Jonáš.

Po škole šla obvykle ještě na hřiště, tam, kam nikdo nechodil. Bylo to staré hřiště, houpačky byly rozlámané a prožrané červotoči. Sofii to nevadilo. Připadalo jí jako skvělé místo, zvlášť, když tu mohla být s Jonášem.

Dala pusu někam do prázdna. "Dneska ti to sluší," slyšela Sofie. "Díky," řekla sladkým hláskem a posadila se na jednu z houpaček. Jonáš se posadil vedle ní.

Najednou jí zazvonil telefon, na obrazovce se objevilo tátovo číslo. "Halo?" Sofie vytřeštila oči hrůzou. "Cože?!," celá se třásla. "Už běžím!" "Pojď, musíme si pospíšit," vyhrkla a chmátla rukou do prázdna, aby ho chytla za ruku.

Běžela co nejrychleji směrem k domu, z očí se jí valily slzy...

(pokračování příště)