Jako děti v první nebo druhé třídě jsme společně četli naši první společnou knížku, která byla předmětem vůbec prvního čtenářského listu za dobu našeho studia. Ta kniha se jmenovala Honzíkova cesta a počítám, že jí spousta z vás zná. Díky krásným ilustracím paní Zmatlíkové jsme se těšili na další a další čtení.

Příběh jsme sledovali nejen v textu, ale také na ilustracích a mohu říct, že jako dítěti se mi to velmi líbilo. Dlouhou dobu jsem si neuměla představit knihu bez obrázků. S věkem opouštím touhu vidět vše předem dané a ráda nechávám vířit svou fantazii v různých barvách a tvarech.

Ilustracemi na stranách knížek nepohrdnu, ale povětšinou jich už je jen málo. Není se čemu divit, čím jsme starší, tím více toužíme po příběhu. Stačí nám profesionální fotografie a jsme na vrcholu blaha.

Výjimku tvoří Kroniky Světakraje, kde ilustrace nejen doplňují příběh, ale mnohy ho i samy dotváří. Nutno podotknout, že Chris Riddell si na nich dal velmi záležet a moc se mu povedly.

Ilustrace na stranách knih nás doprovází do věku, kdy se společně s nimi vytratí i velká písmena a začnou je nahrazovat menší, seskládané do monotónního textu.

Já jsem ale zastáncem toho, aby se mimo obalu knih projevilo výtvarno hlouběji i v knihách pro starší. Je potřeba rozvíjet svou představivost, ale nikdy není na škodu poznat, co vlastně autor psaným popisem zamýšlel.

Nejednou se mi stalo, že se spisovatel snažil co nejblíže, do nejmenších detailů, přiblížit nějaký objekt, nádherně zdobenou zbraň nebo šperk, zámek s klíčem nebo prostě jen složitě seskládané uličky města. Čím více zachází do detailů, tím více se ztrácím v jeho mysli. A jen on, na svém imaginárním plátně, vidí svůj výtvor a je pyšný na svůj výkon.

Stejně, jako když se snaží popsat postavu. Jak mu pod prsty cvakají klapky písmen a pomalu tvoří jasné věty, vzniká a rodí se nový tvor, nová postava. V jedné větě jí autor vykreslí obrysy tváře, detailem jako pastelkou zvýrazní barvy a do děje umístí svíčku, plamen a stín, aby mohl určit tón a odstín dané barvy. Stejně tak jí věnuje v několika slovech oblečení, pohyb a postoj. Z výrazu tváře vyčteme, stejně jako z dalších stránek knihy, její vlastnosti a minulost, její strach, nenávist, lásku, bolest, osud...

Spisovatel vždycky vidí do posledních barev "oběť" svého talentu, stejně jako čtenář na plátně své fantazie. Odvážím si ale tvrdit, že oba nevidí stejnou osobu. Zatímco autor chtěl vyjádřit slovem "krátká" sukni pod kolena, vidí čtenář úzkostně krátkou sukni, vlnící se na punčochách. Zatímco výrazem "krásné oči" chtěl autor nastínit blankytnou modř, schovanou za vlnou dlouhých řas, vidí dívka oči své mámy, které se na ní smějí pokaždé, když je spatří.

Co nám dál pomůže orientovat se v autorově mysli jsou mapy. Snad u každé výpravné knihy je nějaká. Spousta pojmů a cizích názvů, psaná často jen přesmyčkou známých slov nebo v jiných jazycích, nejlépe těch ostatním lidem neznámých.

Všimla jsem si, že moderní autoři fantasy literatury rádi využívají elfštinu, případně pak trpasličí názvosloví. Každý utíká do cizích a exotických nářečí, Čech píše anglická jména, Brit se inspiruje trpasličími runami a Japonec si zamiluje francouzské pojmy. I s tímto se můžeme setkat.

Každá mapa se liší od druhé, i kdyby jí dělal stejná autor. Každičký příběh má specifické nákresy, ať už je veškerá říše, na níž se ocitáme, tvořená jen ledovcem a ostrovy, v džungli a hustých porostech jsou schovaná doupata dravých zvířat, ať mapa obsahuje nákres města nebo celého světa, pokaždé mají jedno společné.

Společnám znakem je růžice s písmeny označující sever, jich, západ a východ. I Tolkien, který si tolik zahrál s odlišností, jí má, jen v některých případech natočenou a vsadím se, že je jen málo těch, co u map tuto značku vynechají.

Prstem pak, stejně jako na koni, pěšky, na voru či letem na drakovi, cestujeme neprobádaným světem plným tajemství, společně s hlavními hrdiny knih se touláme kolem jezer, ztrácíme v uličkách měst, obdivujeme potulné kejklíře, utíkáme o život a schováváme se před strážemi.

Není nic, co by nás na nakreslené mapě zastavilo: pohoří se dají obejít nebo přeletět, moře přeplavat a města podkopat.

Posledním artefaktem vizuálního umění v psaném textu je pro mě jednoznačně grafická úprava, lemy a okraje stran, obal knihy, hřbet, styl písma a nadpisy kapitol.

Prvním, čeho si na knize všimnete, je zaručeně obal. Slibuje naprosto vždycky nevšení zážitek a je jen na nás, kdy se rozhodneme uvěřit lesklým písmenům a půvabným malbám a dáme jim přednost před obyčejnou vazbou, často v nevábné barvě balícího papíru.

Já osobně se snažím vybírat knihu podle obsahu a ne obalu, i když mi to někdy nedá a grafické zázraky mne zlákají natolik, že po mém odchodu v knihovně půlka knížek chybí. Stále tu nad námi vysí ono známé pořekadlo: "Nesuď knihu podle obalu!"

Když knihu rozevřeme, upoutá nás obsah, názvy kapitol a jejich provedení, zákruty a font písma a také jeho velikost. Jeho zarovnání a daný pořádek. Obtékání kolem obrázků a okrajů. Moje kamarádka potřebuje mít  na počítači text zarovnaný do bloků. Prvního, čeho si u knih všímá, jsou okraje. Nemá ráda plýtvání místem a tak často široké okraje a velká písmena odsuzuje. Věřím ale, že pro mnohé se zase čtou knihy lépe s takovouto grafickou výstavbou.

Proto si myslím, že spolu výtvarno, kresby, malby a literatura tolik souvisí. Od dětství jsou nám spojovány ilustracemi v knihách, barvitým líčením děje, tak proč se od nich odtrhovat?