Alíkovina

Soužití malého a velkého pejska v jednom bytě s lidmi

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Mazlíčci
Chtěla bych vám popsat soužití malinké čivavky a trošku zdivočelého labradorského retrívra v takové normální rodině.

Nachytali jsme falešný soby bez maskování - Falešní sobi vypadají bez maskování jako běžná Čivava., © Mobil.iDNES.cz

Začalo to když jsme si v lednu roku 2014 koupili štěňátko čivavy. Už jsme měli labradora, byli mu tři roky. Moc jsem se na čivavku těšila, jeli jsme pro ni z Blanska až do Chrudimi. Když ji paní pod mikinou donesla před plot, tak jsem ji přehlédla, byla strašně maličkatá, až jsem se bála, že ji rozmáčknu nebo ji zašlápneme, měla totiž jen 700 gramů. 

Když jsme ji přivezli domů, sousedé si dělali legraci, že jsme toho velkého “vyprali a on se smrsknul a postavili se mu uši“. Labrador totiž vypadal stejně jako ta čivava. Sice už byl dospělý, ale choval se pořád jako malé štěně.

Čivava si jako každé malé štěně chtěla neustále hrát, hašteřit se s ním a dělat hlouposti. Ale labrador přesto, že byl duší neustále štěně, a vlastně i dnes, když tohle píšu, pořád je, ale už přece jen trochu rozumnější než to dvouměsíční štěňátko.

Jejich „hra na honěnou“ a jiné hry byly hodně legrační. A když se začali „prát“, to byla teprve legrace, ale labrador, který jinak moc ohleduplný není jako zázrakem najednou, jako když ztratí drápky a nechá se od čivavy kousat škrábat a jinak „týrat a mučit“. Jejich hry jsem si občas i natáčela a čivavku si velice často fotila a „zaznamenávala“ tak její růst. 

Chtěla bych dodat, že tohle všechno se odehrává v bytě 3+1. Mám tu maličkou “obludku“ moc a moc ráda, ale občas je tak moc přítulná, až to není příjemné. Spí se mnou v pokoji a většinou mi vleze do postele. Vždycky k ránu, když chce vstávat a jít ven, skáče mi po hlavě a všude mě šimrá tlapkami a snaží se mě vzbudit. Když se jí povede mě „konečně“ vzbudit, většinou se mazlíme nebo když ji labrador hodně otravuje, tak mi zaleze pod peřinu a nevystrčí ani čumáček a já ji „bráním“.

Ale občas mi uteče a tahá labradora za ocas, a to věřte nevěřte, ale ta ani ne dvě kila vážící čivavka toho asi třicetikilového labradora „odtáhne pryč“. A nebo jako kdyby „naschvál“ dělá to, že když si vezmu notebook na postel, tak mi přeběhne přes klávesnici a skoro vždycky zmáčkne tlapičkami i Enter. Je docela vtipný pohled na reakce lidí, když se jí to povede na nějakém chatu a já jim na normální otázku odpovím něco jako „ljkhc kjhg.“ 

Nebo třeba na dovolené u rybníka jsme zkoušeli jestli umí plavat, a ejhle, umí. Jen se jí to moc nelíbí a snaží se plavat co nejrychleji ke břehu. Labrador má vlastně i plovací blány a tím pádem je toto plemeno na plavání vlastně jako stvořené. Takže ho musíme docela často uvazovat ke stromu, protože jinak by byl neustále ve vodě. Plaval by třeba až na druhý břeh protože „nemá rozum“, jenomže takovou výdrž nemá a utopil by se. A ten druhý problém je, že on by na to břehu daleko od nás našel nějakou mrtvou rybu a sežral by ji.

Ale legrace byla u obou ta, že oba jsme přivezli světle béžové a po měsíci a půl je odváželi takové „zašedlé“. A jelikož to byl čivavin první pobyt v přírodě, tak jsem ji musela učit, že s klacíkem si může hrát. Do té doby vůbec nechápala, proč jí to dávám do pusy a co s tím má dělat. Ale asi ji bolely a vypadávaly vyviklané zoubky a proto ten klacík nechtěla. 

A nebo třeba teď, když přijede moje starší sestra, tak se čivava štěstím počůrá. Má ji strašně moc ráda, protože ji už jako malé štěňátko naučila, že když je u nás, tak čivavka může „ztratit nožičky“ a buďto ji má v náručí ona nebo její manžel a skoro ji nepustí na zem, zatímco my ji nenosíme a musí chodit. Prostě to není taková ta klasická „kabelková“ čivava z filmu Pravá blondýnka.

No a tak nějak to u nás doma probíhá až do teď a řekla bych, že ještě docela dlouho probíhat bude.

Autorka: (11 let)
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!