Vybavím si něco hezkého, a pak si o tom nechám zdát. Baví mě rozehrát příběh a počkat si na sen, jak to dopadne. Občas si sny sice nepamatuji, ale to bývá prý v případě, kdy to není důležité. Nedělní spánek úplně jinak chutná než ten na pondělní ráno, kdy se pak obrazu v zrcadle ptám: „A spala jsem vůbec? Vidět to tedy není!“ Ledová voda do obličeje a masáž ledovými kostkami zaručeně zabírá. Tedy v létě.

Za zimních pondělků takovou odvahu nemívám. To si namočím oba ukazováčky do vlažné vody a vytřu si ospalky. Ve středu už usínám za chůze. Kamarádka si do mě dloubne - cos dělala v noci?! Kéž by, postesknu si. Už ani ten přerušovaný spánek není, co býval. Vyspat se tak do syta, kdy člověk vyskočí jak v reklamě na obě dvě, ladně samozřejmě, a má pocit, že ten den všechno půjde jak po másle.

Pátrala jsem na internetu, protože ten ví vše, o dokonalém, sytém spánku. Vyvětrala jsem, převlékla ložní povlečení, kterému jsem vetkala vůni uklidňující, levandulovou, před spaním jsem vypila velký hrnek teplého mléka se lžičkou medu. Zalehla v dobu pro mě nezvyklou, ale odborníky na spánek doporučovanou – před půlnocí. S hlavou v polštáři čekám, až přijde. Nic. Měním polohu na levý bok. Nic. Záda, břicho... Nic. Sedla jsem si, že si zkusím něco přečíst, a po pár řádcích mi spadne hlava a bude to. Po několika stránkách zjišťuji, že se vůbec nesoustředím, protože čekám na spánek.

Jsem netrpělivá. Jdu se projít do koupelny, kde se v zrcadle odráží oči jako tenisáky. Jak mám tohle uspat? A to jsem byla unavená jako kotě!