V létě 2009, když jsem byla ve 3. třídě, jsme přišli o dům. Neměli jsme moc peněz, přišlo to znenadání. Nastěhovali jsme se k mojí pratetě, která má na zahradě chatku s předsíňkou, obývákem, menším pokojem, kuchyní a „ložnici“, která se táhne přes celou chatičku. Nikde nejsou dveře, to znamená žádné soukromí. Koupali jsme se v dětské vaničce a jednou týdně jsme se chodili nahoru k tetě vykoupat normálně. Neměli jsme záchod, pouze kadibudku. Bylo to opravdu hrozné, hlavně zima. Nicméně ten rok tam jsme to přežili.

V srpnu 2010 jsme se přestěhovali do menšího rodinného domku, který však nebyl úplně nový a měl předsíň, obývák, koupelnu s WC, spíž a dva pokoje. Měla jsem dva sourozence, ti měli společný pokoj a já jsem měla svůj vlastní pokoj. Mamka s taťkou spali v obýváku. V zimě plesnivěly zdi a zanedlouho potom se rodiče začali hádat. Vedlo to k tomu, že od ledna se k nám táta chodil jen vyspat. Dům byl 17 km od školy a jelikož jsme neměli moc financí, mamka to nezvládala. Začala plánovat s její hodně dobrou kamarádkou, že koupí pozemek a mobilní domy. Mobilní domy jsou jakési moderní maringotky. Neměli jsme na výběr. Pak to ale nevyšlo a dopadlo to tak, že se na začátku června táta odstěhoval a mamky kamarádka se k nám nastěhovala.

Prodala pozemek, a tak jsme si celé léto užívali. Kamarádka se ale v září začala s mamkou hádat, protože si našla přítele, který se „tetě“ nelíbil. V říjnu se odstěhovali. Mám tetu hrozně ráda, a tak jsem na mamku byla zlá, protože jsem byla naštvaná. Mamky přítel u nás každý den přespával a ráno jezdil domů. Byl u nás i na Vánoce, kvůli tomu jsme se s mamkou hádali asi týden. V tu dobu mi mamka zakazovala jezdit k tetě, jenže jednou před Vánoci jsem tam přece jen jela. Domluvila jsem se s jednou kamarádkou, že budu jakoby u ní, ale jela jsem k tetě. Potřebovala jsem se někomu svěřit. Celá rodina mě nenáviděla.

V lednu jsem jela na lyžařský kurz, to už jsem byla v sedmé třídě. Když jsem přijela, nejeli jsme domů. U nás doma teď bydlela mamky sestra, kterou od té doby nemám ráda. Místo toho jsme jeli úplně jinam, k máminu příteli. Naše vztahy se tím ještě zhoršily. Přestěhovali jsme se prý kvůli tomu, že teta neměla na zaplacení elektriky v jejich domě. Moc jsem tomu ale nevěřila. U mámina přítele, teď už doma, to bylo hrozné. Hádala jsem se s mámou každý den, každý den jsem brečela, zamykala se v pokoji a utíkala. Křičela jsem snad na všechny. Ve škole jsem byla v pohodě, jakoby nic a doma jsem pak všechno ventilovala. Nikdo o ničem nevěděl, kromě mamky, sourozenců, jejího přítele, tety a mě. Pořád jsem si psala s tetou, to mě hodně podrželo.

Proč nemám ráda máminu sestru? V tom starém domě, kde teď bydlela ona, jsem měla pořád většinu svých věcí. Teta má dvě děti, kterým je 9 a 11 let. Takže když jsem řekla: „Nelezte tam,“ bylo to jako bych řekla: „Vemte si všechno, co tam je.“ Samozřejmě že mi lezly do pokoje. Měla jsem tam všechny své úspory, ale zmizely. Měla jsem tam úplně všechno, polovina věcí byla rozbitých. Jednou jsem tam přijela a mámina sestra na mě křikla: „Ukliď si v tom pokoji!“ To už na mě bylo moc. Vybouchla jsem tak, jako asi ještě nikdy.

Potom jsem se dozvěděla, že je moje matka těhotná. Nedozvěděla jsem se to od ní, ale od tety a ještě ke všemu až tři měsíce potom. To mě dostalo ještě víc. Každý den jsem utíkala, nadávala, brečela, nebyla chvíle, kdy bych nebrečela. Jednou jsem se tak naštvala, že když jsem se česala a máma mi vlezla do koupelny, chtěla jsem po ní hodit hřebenem, ale měla jsem ho zrovna ve vlasech, sjel mi po oku a zanechal tam stopu. Učitelka se mě ve škole vyptávala, jestli se něco neděje, tak jsem jí řekla, že je všechno v naprostém pořádku. Byla to chyba. Měla jsem se jí svěřit. Od té doby to bylo ještě horší. Pořád jsem přemýšlela o tom, co budou všichni říkat na to, že je moje máma těhotná a ještě ke všemu ne s mým tátou.

Teď už jsem k tetě mohla jezdit, a tak jsme to pořád probíraly. Po čase jsem se celkem uklidnila. Občas jsem sice vybouchla, ale bylo to opravdu už jen málo. V tom špatném období mě dokázalo rozhodit úplně všechno. Bratr mi řekl nějakou nadávku a hned jsem musela utíkat. V létě už to bylo fajn. V září už všichni věděli, že je moje mamka těhotná. Řekla jsem si, že už mám těch probrečených nocí a špatného svědomí dost. Od té doby na mamku vyjedu jen občas, s máminým přítelem vycházím naprosto skvěle, s bratrem a sestrou se pořád hádáme, ale to už k tomu patří. A svého milovaného bratříčka, kterého jsem nenáviděla, když ho mamka čekala, dnes naprosto miluji.

Myslím, že to bylo nejhorší období v mém životě, nerada na to vzpomínám. Tímto článkem jsem chtěla říct, že jestli máte někdo také podobný problém, nebojte se mu postavit čelem, vše rozumně probrat s rodiči a dojít si třeba i za psychologem. Rozhodně na to nesmíte být sami. Nevydejte se tou samou cestou, jako já.