Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Špatný pocit

    vydáno  •  Povídky

    Každý pozná nějaký nepříjemný pocit. Ať už jde o škrábání nehtů o tabuli nebo o falešné tóny hudby, je to stejně tak i tak nepříjemné. Tak o tom je má nová série online knih pro vás: Užijte si příběh, je plný všeho možného ze života náctiletých.

    Vzpomínky , © kokoskoko

    1. část

    Poznávání nových věcí nemusí být vždy bezpečné, jenže jak mám potom něco poznat, bez toho, aby se mi něco stalo? Nijak, nejde to, vždy se v životě někdo nějak poraní nebo spadne a odře si kolena.

    K životu patří bolest, ale i radost.

    Teď ležím na své dřevěné posteli, nepřikrytá peřinou, je mi děsivá zima a venku padá sníh, je devět hodin večer a já se díky své únavě ze dne snažím usnout. Díky tomu, že máme zelené krajkované závěsy, které propouští veškeré světlo hvězd a měsíce do mého pokoje, nemohu usnout. Bojím se, že když se zvednu, abych se podívala z oken na ty hvězdy, už si neudržím své poslední teplo z postele. Ale stoupla jsem si na dřevěnou podlahu a podívala se oknem ven i bez svého uvažování a všude sníh.

    A ta naše malá dřevěná chaloupka, která byla ve vesnici úplně na kraji, byla celá zasněžená.

    Okna netěsnila a dveře vpouštěly mráz dovnitř. Nikdy jsme nezažili takovou zimu.

    Stojím u okna a vidím svůj teplý dech, jak se rozplývá po pokoji a po blízkém okně. Nevím, jak se to stalo, ale probudila jsem se ráno v posteli a celá promrzlá, odkrytá peřinou. Ještě v posteli přemýšlím nad tolika věcmi, které mi nedávají smysl. Z jednoho důvodu, ze kterého pláču každou noc v posteli, aby mě nikdo neviděl, jsem plakala i teď. Nejsem chytrá, ani hezká, přesto se se mnou někdo baví a to já nechápu.

    Nechci už nic, nikam chodit, ani jíst ani nic. Zvedla jsem se z postele a stoupla si k ní a koukám na prostěradlo s rudou skvrnou: „Už ne...!“ Otočím se na druhou stranu k zrcadlu: A dívám se na sebe, jak stojím v pozoru. Nemůžu snést to znaménko na mé bradě, proklínám ho, nesnáším ho, proto odvrátím pohled a sednu si k té nejstudenější zdi, kterou v mém pokoji nikdy nevyužívám k ničemu. Sednu si k ní na podlahu a znova to vše mě rozbrečelo. Ale nesmím už brečet, nejsem přece už tak malá, abych brečela kvůli něčemu takovému. Najednou ucítím bodnutí v plících z toho breku, který se snažím ztišovat, aby jej nikdo neslyšel, což mě doráží ještě víc.

    Ale není to tak hrozné... pomyslím si s umělým úsměvem na protější stranu pokoje s postelí. Neutřu si slzy, jdu dál i se špatným úsměvem, který nebyl vůbec dobře zahraný, nějaký, jako mají blázni a nevyléčení lidé z blázince, vlastně hůř řečeno psychopati. Ale o to jsem se samo sebou nesnažila. V ten moment mě nenapadlo nic jiného, než otevřít okno a sáhnout si na sníh, ale kvůli netěsnícím oknům mi stačilo sáhnout na parapet, abych se dostala ke sněhu a ledu.

    2. část

    Na mých rukou byl čistý sníh a led, nic víc. Ovšem ten mě štípal do rukou čím dál tím více a ruce mi červenaly, nechápala jsem proč, ale moc se mi ten pocit líbil, i když byl tak otřesný a nepříjemný, ale chtěla jsem to zkusit znovu. Když jsem měla toho „potěšení“ dost, rozmýšlela jsem se, co mám udělat dřív, protože do postele se mi vážně už víc nechtělo. Tak jsem si skočila do koupelny a udělala, co bylo celkem třeba. Prostěradlo jsem hodila pryč na skříň a rozhodla jsem se udělat něco, co by mě nikdy nenapadlo.

    Nikdo nebyl ráno venku ve vesničce na dohled, a tak jsem vylezla v pyžamu, rukavicích, bundě a šále s kulichem před dům a skočila bezmyšlenkovitě v kožených zateplených holínkách ven do sněhu.
    Byla to otřesná věc a litovala jsem toho, proč jsem to udělala, byla jsem teď celá mokrá a od ledu. Ještě víc promrzlá a rozdrážděná. Ten sníh jsem měla po celém těle, i za ponožkami a na mých kaštanově medových vlasech a v puse.

    Teď jsem nevěděla, co mám dělat, a tak jsem si lehla do sněhu a čekala, až mě někdo najde. Čekala jsem dlouho, nikdo si mě ani nevšiml a v tom kopečku sněhu jsem zůstala trčet více než hodinu. Jsem prostě a jednoduše mizerná a blbá, což já dobře vím, a proto to dělám bezmyšlenkovitě. Věděla jsem, že se rodiče zlobit budou, ale doufala jsem, že se stane něco, díky čemu, no... už asi z toho místa v myšlenkách nevyjdu. Už jsem věděla, že víc kroků neudělám, nemohla jsem se ani z těch omrzlin pohnout. Na poslední chvíli, když jsem málem usínala, přišla nějaká stará paní s červeným šátkem na hlavě. Ve vesnici jsem ji už viděla, ale neznala jsem ji. Chytla mě za ruce a vytáhla mě na nohy, já ale znova upadla.

    Když to teď vidím, nechápu, jak jsem ji mohla nechat sbírat mě ze země, když se sama jen tak tak s kulhavou nohou držela na zemi. Ale byla hodná, moc hodná, a chtěla, abych neodešla domů nemocná. Jenže mně se to nelíbilo, chtěla jsem tam zůstat, i když jsem byla tak unavená a promrzlá, ale nemohla jsem dovolit, aby mně rodiče jen tak vynadali, když už jsem něco takového udělala a přišla bez úhony... Zase ta má blbost, kterou opakuji celý svůj život. Ale když mě konečně postavila a opřela si mě i s mojí dost vysokou postavou oproti její malé postavě o svou hruď, začala jsem kašlat. Když jsem věděla, co se děje, odešla jsem od ní bez poděkování domů. Před domem jsem něco vyzvracela, ale nebylo mi nějak nevolno. Já to prostě chtěla zkusit, protože jsem viděla, že je vhodná příležitost, budou si myslet, že jsem jen nemocná.

    Ach, zase ty mé nekonečné hrozné myšlenky, tentokrát kvůli mé postavě, která ale nebyla tak hrozná, jen jsem chtěla, aby byla lepší. Ale když to ta paní viděla, odvedla si mě osobně domů, za což jí děkuji dodnes, jinak bych domů nejraději nedošla.

    Děkuji vám, paní z vesnice!

    Doma mě nečekalo nic příjemného, rodiče na mě byli dost naštvaní a taky se o mě, když jsem přišla v takovém stavu, očekávaně báli, což teď moc chápu. Vždyť oni ani nevěděli, že jsem odešla z domu... No... jo... zase já.

    Ale co na tom sejde, tak jsem se nasnídala, poděkovala té paní, aby už odešla a neslyšela ty rány, které do mě vkládala hlavně moje máma. Tak jsem si vyslechla její vylité srdce a s velkým utrápením jsem odešla do pokoje cvičit, cvičila jsem hodinu a byla jsem pěkně upocená. Ale ani cvičení mě nějak neuklidnilo, byla jsem pořád dost z toho všeho na rozložení. A ty omrzliny mi při cvičení nepomáhaly, děsně štípaly a chvílemi jsem ani necítila některé části těla. Já vím, moje blbost. Když jsem docvičila, teprve jsem se rozhodla splnit mámin a tátův příkaz, který mi před hodinou přiložili. Umýt se a převléct se, do něčeho teplého a suchého.

    Ještě do konce dne mě čekalo tolik světlých pocitů a věcí, které jsem ze začátku odmítala a netušila jsem, že mě tak potěší. Jako ten bylinkový čaj nebo rozsvícený krb... Asi bych si neměla dělat, co chci jen já, měla bych nad tím i uvažovat a nedělat to jen z rozpaků nebo smutku. Protože zbytek toho celého dne jsem se cítila špatně z toho nachlazení a toho cvičení, které mě víc vystrašilo vůči tomu, že jsem tak zoufale doufala, že na to, co se stalo, zapomenu, nebo kvůli těm pocitům, že necítím některé části svého těla, to bylo odporné. Ale ne, netuším, proč to dělám. A ty věci, které jsem moc nechtěla, jako ten bylinkový čaj, který mi jindy nechutná, mi udělaly moc dobře. Nebo ten krb, kterého si nijak nevážím, že tam je, mně docela pomohl rozmrznout.

    Děkuju vám za přečtení, ještě vás chci upozornit, že je na vás, jestli budete žít s tím, jestli je příběh o mně nebo ne, nebo jestli je pravdivý nebo ne. Protože vím, že mě neznáte, chci se udělat trochu svou, a proto to nechám otevřené. Ještě jednou děkuji tomu, kdo si to opravdu přečetl nebo ho jen kousek mého psaní potěšil nebo mu to něco řeklo. Protože psaní mě moc baví a je to můj koníček a rozhodně bych nechtěla, aby to někomu přineslo něco opravdu zlého. Tak si to rozmyslete, zůstanu utajená a nechci ani, abyste to věděli, nechejte to plavat, jaký to ve vás dělá dojem... tak zase u dalšího příběhu!

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (10)

    Příspěvek z 25. dubna 2018 v 17:57.
    Andílek019 v něm napsala:

    Dobře,děkuju konemy za radu.Pokusím se to příště vylepšit.R^

    Příspěvek z 25. dubna 2018 v 15:35.
    konemy v něm napsala:

    Je to zajímavé, jen dávej pozor na opakující se slova, nepřehlednost a divný slovosled.

    Příspěvek z 22. dubna 2018 v 11:37.
    Andílek019 v něm napsala:

    Děkuju moc. :-);-)