Titan vs. Titanic
Morgan Robertson, původně námořník, chudne. Kde vzít peníze a nekrást? V roce 1898 tak Robertson nutně potřebuje napsat něco, co by se dobře prodávalo. Robertson viděl, že lodní společnosti (jako byla tehdy White Star Line) soupeří o to, kdo postaví větší loď. Logicky si odvodil, že jednou někdo postaví tak velkou loď, že ji pojmenuje Titan (podle řeckých obrů).
Jako zkušený námořník věděl, že oceán je nebezpečný. Štvalo ho, že se na lodích šetří na záchranných člunech, aby bylo víc místa pro luxusní kajuty. Aby byl příběh napínavý, musela se loď potopit. Jak se nejlépe potopí obří loď v severním Atlantiku? Narazí v noci do ledovce.
Je až neuvěřitelné, s jakou přesností Robertson zkázu, která přišla o 14 let později, popsal. Když se v roce 1912 Titanic skutečně potopil, Robertson byl v šoku. Lidé mu začali posílat dopisy, že je to on, kdo tu katastrofu přivolal, nebo že je prokletý. On sám se z toho ale nijak neradoval. Byl to zatrpklý muž, který se cítil nedoceněný. Dokonce se traduje, že když mu po katastrofě Titanicu nabízeli, aby knihu znovu vydal a vydělal na tom balík, on to nejdřív odmítal, protože mu bylo líto obětí.
Puškin a Oněgin
Ruský básník Alexandr Sergejevič Puškin napsal jedno z nejslavnějších děl světové literatury – román ve verších Evžen Oněgin. V jedné z nejdůležitějších scén vyzve Oněgin svého přítele Lenského na souboj pistolemi. Mladý básník Lenskij v tomto souboji umírá.
Souboj v knize se odehrává v mrazivém zimním ránu u mlýna. Sníh a chlad podtrhují tragédii a nesmyslnost celého aktu. Reálný souboj se odehraje 27. ledna 1837 (podle starého kalendáře) u Černé říčky v Petrohradě. Bylo hluboko pod nulou a všude ležel sníh. Puškin byl zasažen do břicha. Bohužel pro něj hned nezemřel, ale v hrozných bolestech trpěl další dva dny, než skonal. Paradoxem je, že Puškin po zásahu ještě stihl vystřelit a d’Anthèse lehce zranil na ruce.
Puškin napsal Evžena Oněgina zhruba sedm let před svou smrtí. V knize v podstatě vytvořil manuál pro svůj vlastní konec. Literární vědci spekulují, že Puškin byl natolik pohlcen svým dílem a pravidly šlechtické cti, že v osudný okamžik „hrál svou roli“ až do konce.
Jules Verne a jeho „vynálezy“
Zatímco Puškin nebo Robertson předpovídali spíše tragédie a osudové rány, francouzský spisovatel Jules Verne byl jiný druh proroka. Říkalo se mu „otec vědeckofantastické literatury“, ale s odstupem času to vypadá, že spíše psal návody pro budoucí vynálezce.
Verne nežil v laboratoři, ale v knihovně. Studoval vědecké časopisy své doby a z toho, co bylo tehdy jen odvážným nápadem, udělal ve svých knihách skutečnost.
V roce 1870, kdy vyšla kniha 20 000 mil pod mořem, sice už první pokusy o ponorky existovaly, ale byly to v podstatě malé, nebezpečné „plechovky“ na ruční pohon. Verneův Nautilus byl však úplně jiná liga. Zatímco svět pálil uhlí, Nautilus poháněla elektřina. Verne ji popsal jako „mocnou agentku“, i když v té době se elektřina používala maximálně pro telegrafy.
Kapitán Nemo měl na palubě přístroje pro destilaci mořské vody na pitnou a dýchal vzduch, který se doplňoval z hladiny. To jsou technologie, které používají dnešní jaderné ponorky. Neuvěřitelné, že?
Nejvíce mrazivá je ale jeho kniha Ze Země na Měsíc (1865). Verne v ní popsal cestu tří mužů do vesmíru. Když o 104 let později skutečně odstartovalo Apollo 11, vědci z NASA si všimli neuvěřitelných podobností! Verne umístil svůj obří kanón na Floridu. Proč? Protože spočítal, že blízko rovníku rotace Země pomůže náboji získat rychlost.
Skutečné rakety NASA startují z mysu Canaveral na Floridě ze stejného důvodu. Verne nechal své hrdiny přistát do oceánu (tzv. „splashdown“), kde je vylovila loď námořnictva. Přesně takhle se vracely první moduly z vesmíru i v realitě!
A to není vše! Verne předpovědel videocall (V roce 2889 – In the Year 2889), televizní a rozhlasové zpravodajství, anebo elektrické křeslo (Paříž ve dvacátém století – Paris au XXe siècle).
Edward Samson a jeho sopka
V srpnu roku 1883 pracoval Edward Samson jako editor v deníku Boston Globe. Jednou v noci byl v redakci sám, byl unavený a na chvíli usnul na stole. Když se probudil, v polospánku si začal prohlížet staré záznamy a poznámky. Najednou se mu v hlavě složil obraz děsivé katastrofy – výbuch sopky na ostrově poblíž Jávy, tisíce mrtvých a obří vlny tsunami.
Samson si myslel, že jde o čerstvou zprávu, která právě přišla telegrafem. V rychlosti napsal šokující reportáž o tom, jak sopka Krakatoa vybuchla a zničila vše kolem. Článek vyšel hned ráno na titulní straně.
Redakce zjistila, že žádný telegraf ten večer nepřišel. Samson si celou věc prostě „vysnil“ nebo si popletl staré legendy. Šéfredaktor zuřil a Samson byl na hodinu vyhozen za to, že si vymýšlí fake news.
Jenže a ale... O pár dní později dorazily skutečné zprávy z Indonésie. Sopka Krakatoa skutečně vybuchla – a to přesně v době a s takovou ničivou silou, jakou Samson popsal ve svém „vymyšleném“ článku. Výbuch byl tak silný, že byl slyšet na tisíce kilometrů daleko a prach ze sopky na několik let změnil barvu západů slunce po celém světě.
Čapek a robot
Náš spisovatel Karel Čapek dal světu slovo „robot“ ve hře R.U.R. v roce 1920. Nepředpověděl jen stroje, které za nás budou mýt nádobí, ale varoval před umělou inteligencí, která se může lidem vymknout z rukou. V další knize, Krakatit, zase popsal ničivou sílu atomu dlouho předtím, než byla sestrojena první atomová bomba.
Podobných neuvěřitelných věcí jsou hromady. Mark Twain předpověděl datum své smrti, Robert Heinlein mobilní telefony i „Siri“, Jonathan Swift předpověděl přesný počet měsíců Marsu, atd.
Je to vše náhoda? Nemá se to celkově jako s předpověďmi v seriálu Simpsonovi? Při velkém počtu knih / dílů se prostě musí občas někdo trefit, nebo ne? Co si o tom myslíte vy? Možná, že v nějaké sci-fi knížce nebo hře, kterou právě teď sledujete, je schovaná předpověď toho, co budeme dělat za padesát let. Kterou knihu byste si tipli vy?
Doufám, že se vám článek líbil a něčím vás zaujal.
