Alíkovina

Splnil se mi můj životní sen, tedy až do chvíle než..

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
V tomto článku bych vám chtěla představit životní příběh jedné mé známé. Doufám, že se vám bude líbit. Jinak chci upozornit, že všechno je skutečné.

Vinohradská kavárna Maluj pořádá kurzy keramiky., © Metro.cz

Když jsem byla malá, vždycky jsem toužila mít vlastní kavárnu! Inspiraci jsem převzala po mé tetě Mileně, které nikdo neřekl jinak než Molly. Ona už svou kavárnu vlastnila a vždycky o prázdninách jsem jí chodila vypomáhat (takže jsem už získala nějakou tu praxi), ale to bylo jen do doby, než kavárnu prodala a odstěhovala se do Anglie, kde si pro změnu otevřela „Módní salon“.

Já jsem se svého snu však tak lehko vzdát nechtěla! Hned po základce jsem šla studovat obor číšnice/barmanka. Po dokončení studia, které mě naprosto bavilo, jsem se rozhodla, že se rozhlédnu po nějakých vhodných parcelách pro mou kavárnu! Některé místnosti, které jsem navštívila na mé „obhlídce“ byly úděsné jiné zase moc drahé!! Už jsem pomalu ztrácela iluze, že to (ne)půjde jako po másle! V tom jsem objevila ten správný krámek pro mou budoucí kavárnu.

Z venku budova vypadala úplně stejně jako v mých snech z dětství!! Vevnitř už to bylo však horší! Z vybavení tam byl jen podlouhlý stůl nebo spíše pult, ten se mi bude hodit, pomyslela jsem si. Jinak v místnosti nebylo vůbec nic! Teda jestli nepočítám otrhané tapety! V duchu jsem si řekla, že to nebude žádný problém, koupím nové vybavení a nové tapety a bude to podle mých představ! Tak jsem tedy kývla a pronajala si krámek na dobu neurčitou a dokonce i za rozumnou cenu! Hned druhý den jsem pořídila nové stoly, židle, závěsy a hlavně tapety s různými nápisy káv (latte, espresso, cappuccino a jiné).

Když byl interiér zařízen, bylo potřeba vymyslet logo a to bylo pro mě to nejjednodušší. Chtěla jsem se tetě nějak odvděčit za to, že mi ukázala mou „životní cestu“, takže jsem svou kavárnu pojmenovala KAVÁRNA U MOLLY! Také jsem tetě napsala, že jsem si zařídila kavárnu a že se může přijet podívat a taky mi třeba poradit. Ale teta Molly se mi vůbec neozvala!! Dva roky uplynuly jako voda a moje kavárna jen vzkvétala! V hlavě se mi začala líhnout myšlenka, že bych mohla přijmout nějakou další číšnici nebo aspoň brigádnici, protože občas jsem fakt nestíhala! Jednoho parného dne, kdy kavárna pomalu praskala ve švech, jeden zákazník chtěl zaplatit, další dva přišli a další si chtěli objednat, no prostě jsem toho měla až nad hlavu. Právě když jsem jednomu mladíkovi dolévala kávu se rozletěli dveře a v nich teta Molly oblečená v křiklavě zářivých šatech! Víc jsem se o zákazníka ani konvičku s kávou nezajímala, rozběhla jsem se a chtěla jsem tetu obejmout, vždyť jsem ji už dlouhých sedm let neviděla! „Slečno, to snad nemyslíte vážně!“ zarazí mě nějaký podráždění hlas v půli cesty. Úsměv mi rázem zmrzne na tváři a pomalu se otočím, i když tuším jaký obrázek se mi naskytne.

V kavárně je najednou naprosté ticho. Všechny hovory, smích i křik najednou ustali a všichni upnou zraky na mě a mladíka, odhaduji ho tak o rok, dva staršího než já! „Podívejte se,“ ukáže na oblek potřísnění kávou „úplně jste mi zničila nový oblek!“ Pokouší se o mě mdloby! To se mi vážně ještě nikdy nestalo. Vzmůžu se alespoň na omluvu „Moc se omlouvám“ vykoktám ze sebe „škodu vám samozřejmě zaplatím...“ „Není třeba“ přeruší mě mladík, teď už s úsměvem na tváři „už ho nebudu potřebovat „šlehne pohledem na své dva společníky, nejspíš kolegové z práce, pomyslím si. „protože jsem právě přišel o práci“ dodá ještě, áha takže bývalí kolegové. „Tak to by se vám možná hodilo místo tady v kavárně, právě hledám další pracovní sílu“. Vyhrknu ze sebe bez promyšlení, což vůbec není můj styl! „Samozřejmě jen v případě, že byste o to místo stál“. Dodám tedy a usměji se. „’Tak proč ne, nějak si přivydělat musím! Jinak se jmenuji Richard K..“ Jaké má příjmení se už nedozvím, protože nás přeruší mohutné zakašlání jednoho ze zákazníků, který měl evidentně naspěch, a já okamžitě zrudnu a uvědomím si, že nejsme sami!

„Dobře přijď tedy zítra v osm „řeknu svému novému kolegovi“. On se jen zazubí a podá mi stovku za útratu a následně odejde. Já se zase vrátím zpět za pult a zkasíruji pár pobaveních zákazníků, jiným zase přinesu kávu. Asi po půl hodině se konečně dostanu k tetě, která vypadá trochu namíchnutě. Když se jí zeptám, jak se jí daří v Anglii, tak se jí pusa nezastaví, a stále dokola mi povídá, jaké to v Anglii je, jak to vypadá v jejím salonu a dokonce se pochlubí i svým novým (už několikátým) přítelem.

„A jak vidím, ty se máš taky dobře“ pronese teta na závěr, to už je kavárna prázdná, tedy pokud nepočítám, poflakující se studenty „Kšefty jen kvetou a dokonce jsi přijala novou pracovní sílu o které vůbec nic nevíš, fakt slušné.“ dokončí své kázání teta. „ Chtěla jsem se mu jen nějak revanšovat, když jsem mu zničila oblek a navíc se to stalo kvůli tobě teto Molly“ pronesu žertem, teta je vážně číslo! Na to mi už teta „naštěstí‘ nic nepoví, a já se začnu těšit na mého nového kolegu, jestli tedy vůbec přijde! Ani jsem se mu nepředstavila! Jistě si najde lepší místo než je kavárna. Proběhne mi hned několik otázek, na které jsem odpověď našla hned druhý den, kdy jsem do práce došla s pětiminutovým zpožděním!! Jinak bývám přesná jako švýcarské hodinky!

Richard na mě už čeká, sedí na schodech před kavárnou a na tváří úsměv od ucha k uchu! Ten si o mně musí myslet, pomyslela jsem si!! A mimochodem teta odletěla hned druhý den!! V práci mu to jde až nad míru dobře, tedy až do doby, kdy rozbije skleničku, ale to se může stát komukoliv! Lepší výpomoc jsem si ani nemohla přát! Jen toho moc nenamluví, což je podle mě škoda!

Tak to šlo několik měsíců, tedy až do doby, než jsme cukrárnu začali připravovat na vánoční svátky. A to se mi druhé ruce hodili víc než normálně a navíc tak šikovné, pomyslela jsem si. S Richardovou pomocí to máme hotové za necelé 2 hodiny. Nejdéle nám trvá pověsit nad okna stříbrné řetězy, ozdobit vánoční stromeček (samozřejmě umělý), který umístíme vedle piána. Pak Ríšu napadne před vchodové dveře umístit jmelí. Pomyslím si, že je to skvělý nápad!! Najednou z rádia, které jsme si pustili k práci; začne hrát má oblíbená písnička Titánium od Davida Guetty. „Smím prosit“? Ozve se mi za zády. Tak jsme spolu začali tančit ploužák a najednou jsem se cítila bezpečně. A nepřemýšlela jsem nad ničím. Vnímala jsem jen Richarda, mě a Titánium.

Náhle mě chytne za pramen, co se mi uvolnil z pracovního účesu, tedy drdolu, a zastrčí mi ho za ucho. Skloní hlavu a políbí mě, přímo pod jmelím!

Dneska už v kavárně nepracuji, protože nám s Richardem začíná měsíční svatební cesta do božské Florencie...

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (16)

Příspěvek z 16. srpna 2018 ve 14:22.
číča800 v něm napsala:

píše že to je o někom jiném

Příspěvek z 16. srpna 2018 ve 14:05.
GreefMan v něm napsal:

Taky jí v té době bylo 15/16 let

Příspěvek z 14. srpna 2018 v 9:22.
číča800 v něm napsala:

no nevím...