Povím vám, jak na to přišli. V pátek jsme měli první hodinu češtinu v počítačové učebně a všichni, jen co za sebou učitel zavřel dveře, zapnuli počítač, i když jsme ho zapínat zatím neměli. Ale znáte to. Polovina třídy okamžitě zaplula na Facebook, někteří do fantasy světa WoW (World of Warcraft) a já se přihlásila na Alíka, abych odepsala lidem, kteří mi píšou. (Mimochodem – jsem ráda, že mi píšete). A pak jeden kluk, Martin, zahlédl, kde jsem přihlášená, a ostatní si okamžitě mezi sebou začali šeptat, ukazovat si na mě a smát se mi.

"Hele, Monika chodí na Alíka," říkali a tato slova následovaly výbuchy smíchu. Ptali se mě, proč tam chodím, a já jim odpověděla: "Protože tady mám kamarády a nechci chodit na ten váš Facebook!" Myslím si, že to jim připadalo ještě vtipnější, než to, že chodím na internetovou stránku pro děti. O týden později mi dali leták z časopisu Káčko, kde měl web Alíka reklamu. Nezapomněli se tomu zase pořádně zasmát.

Připadala jsem si tehdy jako pitomec, ale jen co jsem došla domů, přihlásila jsem se znovu na Alíka. Měla jsem spoustu dopisů, na které jsem radostně začala odepisovat, a za chvíli jsem zapomněla, že se mi vůbec někdo smál. Už si totiž nechci nechat řídit život od cizích lidí. Jsem holka ve svobodné zemi a mám právo chodit na kteroukoliv stránku na internetu přístupnou veřejnosti. I na dětský web – i když je mi patnáct. Nemám snad pravdu?