U nás ve třídě je kluk, co pod lavicí tajně na mobilu upravuje svůj Facebookový profil. Nevnímá výklad a pak má z písemek čtyřky. A na vysvědčení trojky. Ještě před dvěma lety to byl fajn kluk. Všichni ho měli rádi a měl spoustu přátel. On má vlastně pořád hodně přátel, ale ne těch opravdových.
Má spoustu přátel na Facebooku. A jsou to lidé, které v životě neviděl, ani neví, jestli o sobě na Facebooku píšou pravdu. Jestli náhodou nějaká „holka“, co o sobě píše, že jí je čtrnáct, není ve skutečnosti úchyl, co na internetu hledá své oběti.
Tenhle kluk se jmenuje Marek. Každé pondělí ráno klukům, co sedí kolem něj, vypráví, jak si celý víkend psal s nějakou holkou z New Yorku.
No a kluk, co sedí za ním, Dan, se ho vždycky zeptá: „Proč sis nešel s námi zakopat?“ A Marek odpoví, co mu to do života dá.
Dan zakoulí očima.
Co Markovi do života dá, když celých 48 hodin trčí ve svém pokoji se zataženými závěsy, zatímco venku svítí sluníčko, a píše si s někým, koho nezná a nikdy nepozná? Proč raději nejde s klukama ven? Teď se s ním nikdo nechce bavit. Nemá to cenu. Ale Marek je ten, kdo si kazí život. Sedí celou dobu u počítače, hrbí se, kazí si záda, kazí si oči, když mžourá do zářící obrazovky. Snad kdyby si na internetu hledal něco zajímavého. Věci navíc do školy, zlepšil by si prospěch. Ale ne.
Podle mě jsou sociální sítě skoro k ničemu. Zvlášť Facebook.
Když dáš na internet svojí fotku, už ji neuhlídáš. Už se nikdy nedozvíš, ke komu se dostala.
Navíc, polovině lidí, co jsou na Facebooku, nebylo 13. To je hrůza.
Proč si ty děti nejdou ven zahrát fotbal? Dát si soutěž ve sprintu? Lézt na zahradě po stromech? Proč radši nedýchají čerstvý vzduch, ale „paří“ hry na počítači nebo tabletu? Ale já s tím nic neudělám.
