Konečně jsem šla lézt! Trenér mi půjčil sedací úvazek, lezečky (speciální boty) a magnézium. O něco zkušenější kámoška si oblékla sedák a mě do něj pomohla, navázala mě na lano, sama si dala lano do osmy (jistící pomůcka) a já začala lézt.

Nejdřív jsem lezla po všech možných chytech a po různých barvách, kterými byly chyty označeny. Ale později jsem začala lézt a šplhat třeba jen po dvou nebo po třech barvách.

Dolezla jsem do topu (poslední chyt v cestě) a opatrně jsem si sedla do sedáku připevněného k lanu. Nejdřív jsem se bála, že jakmile si sednu, mou sloní váhu to lano neunese. Ale všichni v okolí mi vysvětlili, že se nemusím bát. Jakmile jsem si stoupla na zem, přišel ke mně trenér a řekl, že mi to jde. Oznámil mi, že tréninky jsou dvakrát až třikrát týdně a o příspěvcích na provoz stěny že si promluvíme později.

Můj zájem o lezení rychle stoupal a já si to užívala. Sice jsem občas měla strach že spadnu, ale vždyť jsem byla jištěná. I když se občas bojím a myslím si, že to nedokážu, moji přátelé mi pomohou a já si teď díky nim troufnu i do těžších cest, do převisů a do stropů! Každému lezení doporučuju a radím: hlavně se nebojte spadnout.