Někteří jsme museli vstávat velmi brzo, z důvodu brzkého odjezdu vlaku. Já, lék, Viki_show, smejky225 a Rex999 jsme vyjeli rychlíkem z Hlavního nádraží v Praze, později jsme přibrali v Kolíně majdulu2000 a Copinku. Zbytek jsme potkali až v Brně.

Já osobně jsem musela vstávat v 5:50, protože mě čekala jízda tramvají a metrem. Praha byla nezvykle tichá, a tak se u toho daly dobře poslouchat písničky. Cesta na Hlavní nádraží byla v pohodě, jen jsem byla v nejistotě, zda mi pojede metro. Naštěstí jelo, a tak jsem šťastně dojela na Hlavní nádraží.

Zastávka metra

Hned po mně přišel lék a jak se ukázalo, jel stejným metrem jako já! Nakonec ostatní dorazili a Viki se rozhodla, že si koupí kafe a hamburger. Zatím co si to Viki kupovala, my si stěžovali na inflaci (zdražování cen, hlavně másla!!!).

Na cestě do Brna jsme se velmi bavili a byli jsme možná trochu hluční, což asi nepotěšilo pána, co seděl u nás. Co nejrychleji odešel. Také jsem založila stůl Vlak, ve kterém taky byla spousta legrace. lék tam navíc zpíval a mluvil zvláštním hlasem až tak moc, že si Copinka musela půjčit sluchátka od Viki_show a pustit si nějaké písničky. Ale písničky od Viky se jí líbily. Všichni čtyři jsme se znali z minulého srazu, takže to bylo takové uvolněnější. Také jsme během cesty vlakem dostali vizitky, zbytek lidí je dostal, až když jsme je potkali.

Náš vlak měl pět minut zpoždění, což nebylo zase tak hrozné. Naše znamení měla být papírová lodička, ale spousta z nás ji neměla. Já měla s sebou tři, ale tu jednu jsem ani nevyužila.

Když jsme dorazili do Brna, museli jsme vyřešit, jak dostaneme Copinku z nástupiště ke vchodu, protože cestou jsme narazili na schody a nikde žádný výtah. Nakonec jsme to ale zvládli. Nemuseli jsme moc dlouho čekat a už s námi byli i ostatní. Rex si chtěl koupit jízdenku na cestování po Brně, a tak se zeptal paní v trafice, jestli si může koupit lístek na tramvaj. Ta mu na to ale odvětila, že „tady nejezdí tramvaj, tady jezdí šalina“, a tak vznikla hláška srazu.

Alíkův sraz zeměkoule

Nasedli jsme na tramvaj, teda šalinu a jeli jsme na zastávku výstaviště. S lékem jsme se dohodli, že mi koupí jízdenku a já mu to později zaplatím. Zaplatila jsem mu ji až ve vlaku, ale nevadí. V šalině bylo teplo, takže jsme byli rádi, když jsme mohli konečně vystoupit.

Následně se objevila první překážka. Byly tam obrovské schody, které jsme ale nakonec zvládli. Opět jsme si dali hodinu povídání a zpěvu a nakonec jsme dorazili k Vidě, kde na nás čekal zbytek.

Zaplatili jsem si lístky, dali jsme si věci do kovové klece a mohli jsme vyrazit směr zábava. Majdula nám ještě řekla o divadle, po kterém jsme se měli vyfotit. A pak se všichni rozutekli, někteří se už ani neukázali.

Já jsem konkrétně šla s lékem. Později s námi začala chodit i majdula. Na začátku byla část, kde bylo hodně vody. Hned mě napadlo, že bych později mohla někoho pokropit. Následně tam byly atrakce, kde jsem si zkusili třeba udělat tsunami či medúzy z bublin a šli jsme dál.

Kávovar

Majda nás chtěla dostat do prolézačky a pro naše štěstí, byla do deseti let, a tak jsme se místo toho dostali k výstavě kávy. Byly tam ukázané kávovary z různých dob. Některé vypadaly dost vtipně. Prohlíželi bychom si to tam dál, kdyby nás Majda nechtěla dostat na kolo na provaze, které právě otevřeli.

lék ve skoro vaně

Když majdula nedávala pozor, vzali jsme s lékem nohy na ramena a utekli jsme pryč. Schovali jsme se do místnosti s Pandořinou skříňkou, kam jsme mohli vložit lístečky s našimi problémy a tak. My tam napsali přezdívky některých uživatelů Alíka a šli jsme do druhé místnosti, kde to bylo obráceně. Místnost byla osvětlená a znázorňovala naději. My tam dali jako naši naději útěk před Majdou.

Jenom takový lísteček na zdi bez podstatného nápisu v místnosti naděje, © lékařský

Nakonec nás majdula našla u simulátoru zemětřesení a pro naše štěstí nás za to nezabila. Ještě jsme prošli pár atrakcí a majdula se odpojila. Poté jsme potkali Viky, se kterou jsme prolezli pár dalších zajímavých věcí a skončili jsme u interaktivní desky, která byla na zemi a daly se na ní hrát různé hry. Například bludiště, které nikdo z nás nechápal či ping pong, který nás opravdu bavil.

Málem jsme díky tomu zapomněli na představení. Naštěstí místo, kde se mělo konat, bylo velmi blízko nás, a tak jsme tam doběhli včas. Představení se jmenovalo Detonátor a bylo o různých druzích výbuchů. Při tom jsem si stihla léka vyzkoušet z chemie jednoduchou otázkou, co to je NaCl. On to nevěděl, čímž všechny zklamal. Je to chlorid sodný, neboli sůl kamenná. Jinak mě představení moc nezaujalo, protože jim stále něco nefungovalo.

Po konci představení jsme se šli fotit. Někteří tam ani nebyli, což mě dost mrzelo, ale i tak to byla docela legrace.

Já a ještě pár lidí jsme si museli jít vyzvednout peníze, protože jsme se šli po focení najíst. Restaurace byla pod Vidou, a tak jsme museli sejít schody. Byl tam docela malý výběr, ale nám to nevadilo. S Viky jsme se dohodly, že si dáme šunkovou pizzu dohromady. Stejný nápad měli i Copinka a lék. Pitím celého oběda se stal pomerančový džus, který si ostatní koupili u okénka, já si ho koupila v automatu a výrazně jsem ušetřila. Také jsme se v tuto dobu podepisovali na listinu a do neznámého sešítku.

Nejmenší pizza na světě alá zbytky, © lékařský

Hned, co jsme se vrátili zpátky po obědě, objevili jsme točící se válec. A jelikož jsme byli blázni a také po obědě, rozhodli jsme se, že tam půjdeme. Po jedné jízdě většina z něho odešla, a tak jsme tam zbyli jen tři. Já, lék a Viky. Poté, co jsme se málem pozvraceli, jsme se stavili na záchodech a šli dál.

Jelikož nám zbývala už pouze hodina, rozhodli jsme se ji využít co nejlépe. Já jsem se rozhodla, že se půjdeme trochu namočit. Jediný, kdo skončil mokrý byla Viky – mou zásluhou. Muhahaha. Dále jsme na obrovském piánu složili úžasnou píseň, nadýchali jsme se umělé mlhy, nechali si vyfotit stíny na rentgenu a změřili si krevní tlak – teda jen lék ne, asi neměl odvahu.

Zbývala nám pouze půl hodina a my se opět vydali do válce. Zahráli jsme si tam vybíjenou, protože tam byly tři míče. Bylo to zábavné, zvlášť když se k nám přidali úplně cizí lidé.

Po konci kolotoče jsme se vydali zachraňovat lidi. Stali jsme se totiž operátory linky 112. Na konci se nám ukázalo video, jak to vše probíhá ve skutečnosti. lékovi přišlo, že je tam moc krve, ale mně se to líbilo.

Pak už jsme jen zameditovali na studené podlaze, přičemž na nás ostatní koukali divně, a čekali jsme na ostatní. Zjistili jsme, že existuje i část venku, ve které jsme nebyli. Taková drzost. Každopádně MrTheBest a Copinka nikde. Bali jsme se, že přijdeme pozdě, naštěstí přišli a bylo vše v pořádku. Rozloučili jsme se s těmi, kteří odcházeli už tam nebo zůstávali a šli jsme.

Cesta zpátky byla rychlá. Zmeškali jsme sice dřívější šalinu, ale to nevadilo. Také jsme objevili Bochníka v Brně. Asi se za námi chtěl podívat. Napili jsme se kofoly a než jsme se nadáli, byla u nás šalina.

Bochník v 1. stádiu

K vlaku nás šel MrTheBest doprovodit a poté nám zamával, když jsme odjížděli. My samozřejmě ne. Cestou zpět jsme se zase bavili. lék zpíval a prostě panovala dobrá nálada. Jeden člověk dostal ale nápad. Napadlo ho, že bychom si mohli zahrát hru Pravda nebo úkol. Jistě vás tedy nepřekvapí, že jsme opravdu začali ji hrát. Na mém telefonu bylo využito kolo štěstí, a tak jsme to měli ulehčené.

Když v Kolíně vystoupila majdula, Copinka a Rex, zbyl na nás, děti, jenom smejky. Měl z toho takovou radost, že nás raději ignoroval. My zase hráli Pravdu nebo úkol a já zamávala z okna svému rodnému městu. To už jsme ale byli u Prahy.

Když jsme dorazili na hlavák, na nádraží na Viky čekal její táta, a tak už jsme zbyli jenom dva a mně v tu chvíli došlo, že tohle je vážně konec. Jelikož jsme oba jeli metrem, ještě nějakou dobu jsme udržovali sraz naživu. Nakonec lék vystoupil na dřívější zastávce a já zůstala v metru sama.

Vlak na Brněnském nádraží

Takhle skončil sraz v Brně, plný dojmů z celého dne, jsme jeli domů, připraveni je říct našim blízkým. A i když spoustě z nás bylo smutno, víra v to, že se ještě potkáme, v nás je.