Hurá! Jedeme...

Nastal den D. Přesně 11. června 2022. Cože to bylo za den a proč je to den D s velkým D? Protože se konal alíkovský sraz v Brně, byl to můj první. Rozhodla jsem se zároveň udělat radost i své starší dceři a vzala ji s sebou na výlet.

V pátek večer jsem s oběma dcerami přijela k rodičům. Noc jsme trávili u nich, abych si mohla v sobotu trochu pospat a aby mladší dcera mohla zůstat u babičky a dědy. Přece jen je jako dvouleťák malá na návštěvu alíkovského srazu. Stačila mi starší dcera Káťa (a i ta mi dala trochu zabrat).

V sobotu v 9:15 jsem nachystala svačinu, oblékla jsem sebe i dceru a vyrazily jsme na vlak, který nám jel v 10:11 směr Brno – hlavní nádraží.

Jedeme

Sraz na „hlaváku“ byl v 11:30. Do Brna jsme přijely v 10:45, takže jsme měly ještě chvíli čas. Vzhledem k tomu, že jsem ráno nestihla snídani, koupila jsem nám pizzu. Což byla trochu chyba – bělostné tričko s obrázkem Alíka a jeho logem už nebylo bílé, ale červené.

Jakmile jsme se naobědvaly, vyrazily jsme na místo srazu. Trochu jsem měla obavy, abych lidi stihla a přišla na sraz včas. Naštěstí ať žije oblečení s logem Alíka – musím říct, že díky zelené mikině lékařského jsem poznala skupinu, ke které bych se měla ohlásit a s kterou jsme se vydaly směr Vida science centrum.

Co se mi líbilo, bylo to, že mi na památku zůstala vizitka, kterou mám teď opřenou na své poličce s knihami. Z jmenovky měla radost i dcera.

Přemístění z hlavního nádraží do Vidy proběhlo v pohodě. Byly jsme mezi posledními, protože bylo zrovna poledne, a to je doba, kdy běžně dcera chodí po obědě spát a začaly ji bolet nožičky, tak jsem ji musela trochu poponášet. Také jsem se myšlenkami díky Copince vrátila do doby, kdy jsem jezdila s kočárky a moje největší starosti byly, kudy jít, aby tam nebyly schody. Tímhle chci říct, že obdivuji Copinku i majdula2000, jak si s terénem parádně poradily.

Vida Science Centrum

Vida je interaktivní muzeum, kam jsme se všichni vypravili. Nachází se na adrese Křížkovského 554/12 v Brně, což je poblíž brněnského výstaviště (kolem výstaviště jsem také šli a musím říct, že mě zaujala výstava Tutanchamon, která tam nyní je).

Vida! se rozprostírá na 6200 metrech čtverečních a má přes 180 interaktivních exponátů, které si můžete vyzkoušet. Expozice je rozdělena do šesti tematických celků: Planeta, Civilizace, Člověk, Mikrosvět, Dětské science centrum pro děti od 2 do 6 let a Venkovní expozice (otevřena od května do září).

Zde můžete vidět pohled z galerie na spodní plochu Vidy!

Co jsme nejvíc objevovaly?

Když pominu fakt, že hned na začátku dětské sekce byla prolézačka, ve které se dalo vyšplhat až nahoru na galerii a dceru to zabavilo natolik, že mi v ní vydržela hodinu a půl, byly i exponáty, které ji zaujaly.

1. Archeologické pískoviště – šlo o místo, kde bylo pískoviště a na něm místo klasických bábovek jen hrábky, sítko, lopatka a štětce. A úkol? Ten byl jasný – najdi, co je ukryto v písku.

archeologické pískoviště

2. Dětský vodní svět – zde jsme objevily vodní fontánu, pumpy na střílení míčků, lodičky, mlýnky a další prvky, se kterými bylo možno si hrát. Součástí byla i sušička na usušení rukou, ale toho se Káťa trochu bála a raději ji obešla.

vodní svět

Chceš si vyzkoušet i nějaké pokusy inspirované Vidou? Zde je třeba pokus s kukuřičnou křupkou:

Adrenalin v muzeu

Jak jsem mohla zažít adrenalinovou situaci, kdy jsem myslela, že budu panikařit až na půdu? Úplně jednoduše a bylo to během pár sekund.
Věděla jsem, že ve 13:30 byla show v divadle a že bychom tam měly s Káťou dojít, aby se mohla udělat společná fotka. Fotka se nejspíš dělala, ale bez nás. A proč? Protože se mi ztratilo dítě a pak jsem ho nemohla ani za boha dostat z prolézačky.

V 13:20 jsem Káťu vzala, že půjdeme k divadlu a počkáme tam. Pozdravily jsme po cestě i majdulu2000, kterou zaměstnaly hlavolamy. Káťu chvíli zaujaly taky. Dívala se na ně, ale pak objevila mraveniště a šla pozorovat mravence. Stály jsem před mraveništěm a mně se rozvázala teniska. „Káťo, stůj tady. Jenom si zavážu tenisku.“ To byla jediná věta, kterou jsem řekla.

Sehnula jsem se, abych si zavázala tu botu. Narovnám se a dítě? Nikde! V tu chvíli jsem začínala přemýšlet, kam by mohla jít. Z hlavy se mi obrazně řečeno kouřilo. Oběhla jsem všechny atrakce, u kterých jsme byly, a doufala jsem, že ji u některé najdu. Bez úspěchu. Už jsem myslela že budu muset na informace, aby vyhlásili, že se mi ztratilo dítě.

Najednou mě oslovila pracovnice VIDA centra. „Jestli hledáte tu holčičku s tím pejskem na tričku, je s kolegou venku, u marimba.“

Koukala jsem na ni asi trochu vyjeveně, protože se hned opravila a řekla, že marimbo je vlastně něco jako xylofon. To mi stačilo a běžela jsem ven, abych viděla Káťu, jak s bouchá do kovových destiček, směje se u toho a maminka jí evidentně vůbec, ale vůbec nechybí.

Než jsem stihla dítě najít, bylo po druhé hodině a skupina z alíkovského srazu mi zmizela. Vzhledem k tomu, že program v divadle skončil ve dvě a nikde na ploše muzea jsem je neviděla, šly jsme s Káťou na zmrzlinu a pak jely vlakem k rodičům, kde jsme vyzvedly Juli, a odtud s manželem autem domů.

Káťa, nabitá dojmy, usnula v autě. Doma se jen navečeřela a sama od sebe šla do postele.

Já jsem si ještě večer zaběhla na louku, kterou máme za domem – trochu se uklidnit. A že moje uklidňování stálo za to.

západ slunce

Poděkování

Závěrem chci poděkovat za fajn den. Jsem ráda, že jsem měla možnost vás všechny, co jste na srazu byli, poznat. Doufám, že jsem vás neviděla naposledy a ještě se někdy někde uvidíme. Bylo to fajn a aspoň na chvíli jsem se věkově vrátila zpět do dětství, i když jsem byla na srazu nejstarší.