Léto 1980 bylo ve střední Evropě poměrně studené, tedy co se týče počasí. Například na některých českých meteorologických stanicích byl červenec 1980 nejchladnějším červencem od roku 1955 až dodnes. Ale politicky bylo toto léto docela horké. Na přelomu července a srpna se konaly olympijské hry v Moskvě, na které však nepřijeli reprezentanti většiny západních zemí na protest proti sovětské okupaci Afghánistánu. Sovětský svaz obsadil Afghánistán na sklonu roku 1979.
V srpnu 1980, když se lidé zotavovali po propršené dovolené, začaly západní rozhlasové stanice informovat o tom, že v Polsku se stávkuje. Tato informace byla docela překvapivá, protože ve školách se učilo, že stávky jsou typickým projevem kapitalistického státu a v socialistické společnosti že stávky neexistují. A netrvalo dlouho a československé sdělovací prostředky v čele s deníkem Rudé právo přinesly „informaci“, že západní sdělovací prostředky lžou a v Polsku žádné stávky nejsou. A jak to vlastně bylo? Stávkovalo se v Polsku nebo ne?
Vývoj v Polsku po druhé světové válce
Po druhé světové válce Polsko stejně jako jiné státy střední a východní Evropy spadalo do sovětské sféry vlivu a za pomoci sovětských poradců se tam budovala socialistická společnost. Avšak v Polsku to měli komunisté těžší než v jiných socialistických státech, protože v Polsku bylo a je vysoké procento věřících a je tam velký vliv katolické církve, a součástí komunistické ideologie je mimo jiné ateismus. To je jeden z důvodů, proč velká část lidí komunistické ideologii a komunistům věřila méně než v jiných středoevropských zemích. I ta vládnoucí strana se oficiálně nejmenovala komunistická, ale Polská sjednocená dělnická strana (PSDS, polsky PZPR). Kromě toho v zemi byla spousta soukromých rolníků, kteří nepodporovali kolektivizaci zemědělství. Proto se v Polsku po druhé světové válce a nastolení socialismu opakovaně vyskytovaly protesty, například v roce 1956 (ještě před událostmi téhož roku v Maďarsku), v roce 1968, v prosinci 1970 a v roce 1976. A v prosinci 1970 po oznámení výrazného zdražení základních potravin došlo k masovým protestům, při jejichž násilném potlačení bylo zabito několik desítek lidí.
Výlet do Polska
Jak jsem již uvedl, v srpnu 1980 se v západních sdělovacích prostředcích hlásilo, že v Polsku jsou stávky, zatímco oficiální československé sdělovací prostředky tvrdily, že v Polsku žádné stávky nejsou. Byl srpen, byly prázdniny, Polsko bylo tehdy spřáteleným socialistickým státem a v tu dobu nebylo žádné omezení cestování do Polska, a tak nic nebránilo tomu, vzít cestovní pas, zajít si na nádraží pro jízdenku, vyplnit celní prohlášení a vylepit na něj kolek v příslušné hodnotě a vyjet si k moři do polského města Gdańsk. Internet tehdy samozřejmě neexistoval, tak bylo zapotřebí zajít také do Polského kulturního a informačního střediska v Praze a vzít si tam nějaké informační letáčky a zjistit si možnosti ubytování. Našel jsem si tam nějaký kemp, zabalil si batoh, stan a spacák a vyrazil.
Jaká je situace ohledně stávky, to jsem zjistil hned po výstupu z vlaku. Stávkovali nejen dělníci v loděnicích, ale i leccos dalšího, včetně městské hromadné dopravy. Takže do kempu jsem musel s baťohem a stanem jít pěšky, bylo to tuším na víc než hodinu. Ale mám dojem, že část cesty mě svezlo nějaké auto, snad nějaké zásobování.
Samozřejmě že mě zajímalo, co se děje u loděnic, kde se prý mělo stávkovat nejvíc. Zašel jsem tam a vypadalo to tam asi tak, jako na hlavním článkovém obrázku. Před bránou loděnice byl dav lidí, za plotem stávkující dělníci, kteří skrz plot podávali lidem různé letáky informující o situaci a o požadavcích stávkujících, na plotě a na budovách loděnic byly transparenty informující o tom, že stávka trvá. Samozřejmě jsem si také nějaké letáky vzal a taky jsem tam fotil, co jsem viděl. Mezi plakáty na plotě loděnic byly kromě politických letáků také plakáty s papežem, kterým v té době byl Jan Pavel II., papež polského původu zvolený dva roky předtím.
Byl to velmi zajímavý zážitek, od roku 1970 jsem u nás v Československu nezažil žádné takové protesty ani to, že by lidi v takovém množství veřejně protestovali proti komunistickému režimu a vládnoucí straně. Naopak nás ve škole krmili poučkami o tom, že v socialistických státech jsou všichni spokojeni a žádné protesty a už vůbec ne stávky v socialistických státech neexistují.
Ale když už jsem u moře, tak, i když dění u brány loděnic i jinde ve městě bylo zajímavé, jsem si zašel i k moři. No, narváno tam nebylo. I u nás bylo to léto dost studené, natož ještě u moře daleko na severu od nás. Předtím jsem byl u moře už několikrát a vždycky jsem viděl písečné pláže rozšlapané nespočtem stop od lidí. Tady jsem poprvé viděl úplně hladký písek bez jediné lidské stopy. Došel jsem až k moři, zanechávaje za sebou osamocené stopy, a krátce jsem se osvěžil. Když jsem se vracel, ty moje stopy už tam nebyly, za těch pár minut je vítr stačil zafoukat. Vlny nijak extra nebyly, protože Gdaňská zátoka je ze severozápadu uzavřená před širým mořem, ale ten vítr teda stál za to.
Přespal jsem v kempu a následující den jsem se vydal s baťohem a všemi věcmi k nádraží. Trvalo to přes hodinu. Uložil jsem si věci do úschovny zavazadel (železniční doprava nestávkovala) a šel ještě k loděnici se ještě pokochat pohledem na něco, co se v Československu v té době hned tak nevidělo. Přečetl jsem si ty letáky, co jsem dostal, například požadavky stávkujících. Jak jsem vyrozuměl, bezprostředním podnětem k masové vlně stávek bylo zdražení základních potravin, ale menší protesty se objevovaly již nějakou dobu předtím. Požadavků bylo několik desítek, tuším 28, ale už přesně nevím. Mezi požadavky bylo čistě sociální věci, například zrušit to zdražení, ale i politické požadavky. Bylo například požadováno povolení nezávislých odborů (v socialistických státech byly povoleny pouze odbory řízené a organizované státem), a jedním z požadavků bylo i postavení pomníku padlým z prosince 1970. Na letáčcích bylo i načrtnuto, jak by ten pomník měl vypadat.
Když se blížil odjezd vlaku a odcházel jsem směrem k nádraží, šel jsem kolem nějaké kasičky, kde se konala sbírka na výstavbu pomníku obětí Prosince 1970 (Některé názvy měsíců se někdy píší velkými písmeny, v polštině například Grudzień 1970 nebo Sierpień 1980, v češtině se kdysi psal velkým Únor 1948 a později Listopad 1989). Protože jsem ještě měl pár polských drobných a už je nebylo za co utratit, taky jsem do té kasičky něco přihodil. Když jsem pak do Gdaňska přijel o rok později v srpnu 1981, pomník už tam stál. Takže ten pomník byl postaven mimo jiné trošičku i za moje peníze.
Pomnik Ofiar Grudnia 1970 – Pomník obětí Prosince 1970 v Gdaňsku, © Łukasz Golowanow
Pak jsem došel až na nádraží, vyzvedl si zavazadla, nastoupil do vlaku a odjel domů. Měl jsem trochu obavy z pohraniční kontroly, ale naštěstí mě nijak neprohledávali a všechno jsem v pořádku dovezl domů.
Takhle se ty události jevily prostému návštěvníkovi z Československa. Nebudu asi podrobně popisovat úplně všechny historické podrobnosti, koho to zajímá, může to najít v stručnější podobě na adrese https://cs.wikipedia.org/wiki/Solidarita_(Polsko) (česky) nebo podrobněji na adrese https://pl.wikipedia.org/wiki/Sierpie%C5%84_1980 (polsky). Dají se najít i mnohem podrobnější informace i v češtině, ale ty by vás asi nebavily, nebo si je můžete najít sami. Jen bych ještě doplnil, že 31. srpna byla podepsána dohoda mezi státem a stávkujícími a tou dohodou byly mimo jiné povoleny požadované nezávislé odbory, které dostaly jméno Solidarność (Solidarita). Předsedou Solidarity se stal elektrikář z gdańské loděnice Lech Wałęsa. (O deset let později v roce 1990 se stal prezidentem Polska).
Po návratu z výletu
Když jsem se vrátil, tak Rudé právo, Československý rozhlas i Československá televize trvaly na tom, že v Polsku žádné stávky nejsou. A trvaly na tom celý zbytek srpna. V září se jako obvykle šlo do školy. Spolužáci toho moc o dění v Polsku nevěděli, a když jsem jim přinesl ukázat fotky, tak je to docela zaujalo. Řada z nich si dokonce tyto fotky objednala, aby je měli i pro sebe. Několik týdnů v září jsem tedy spolužákům nosil fotky stávek v Polsku ze srpna.
No, časem se stalo, co se dalo očekávat, někdo mě udal. Protože mi ještě nebylo 18, tak se nekonala žádná děsná represe, ale musel jsem odevzdat fotky, které jsem měl, a hlavně i negativ toho filmu. Těch několik fotek, které se mi podařilo zachránit, jsem si dobře schoval, aby je u mě při případné domovní prohlídce nenašli. Bohužel tak dobře, že jsem je nenašel ani teď po 40 letech. Proto u tohoto článku nemám žádné vlastní fotky, pouze fotky sehnané na internetu. Nicméně ta článková fotka vypadá téměř stejně jako to, co jsem v srpnu 1980 u brány gdańské loděnice opravdu viděl, a je dost podobná těm fotkám, které jsem pořídil a teď nemohu najít.
A co bylo dál
Během zbytku roku 1980 a roku 1981 se nezávislé odborové hnutí Solidarita stalo významnou silou, se kterou vláda musela počítat. Je pravda, že se zabývala nejen odborovými záležitostmi, ale i politikou, vydávala noviny a podobně. Když jsem přijel do Polska v roce 1981, bylo v trafikách možno si koupit jak komunistické noviny Trybuna ludu, ale i noviny vydávané Solidaritou, kde se psalo úplně jinak. Samozřejmě že Polsko i nadále bylo socialistické, nadále fungovala cenzura, ale když zafungovala, bylo na ni hlasitě upozorňováno. Situace a atmosféra tam proti dusnému socialistickému Československu byla zcela nesrovnatelná. Věci, které se tam daly sehnat, byly například odznaky Solidarity a další upomínkové předměty.
Během roku 1981 se situace v Polsku dále uvolňovala a situace v sousedních zemích naopak houstla. Vývoj v Polsku vytvářel obavy, že bude inspirovat i lidi v sousedních zemích, což se jejich komunistickým vládám pranic nelíbilo. Během roku se konalo několik vojenských cvičení Varšavské smlouvy v těsné blízkosti polských hranic, v Československu, Sovětském svazu i NDR, a existovaly obavy, že Sovětský svaz proti vývoji v Polsku vojensky zasáhne jako v srpnu 1968 v Československu a v roce 1956 v Maďarsku. A pak přišel 13. prosinec 1981.
O půlnoci na neděli 13. prosince 1981 polský vůdce Wojciech Jaruzelski vyhlásil něco, čemu se v originále říkalo „stan wojenny“, což v překladu znamená „válečný stav“, ale do českých sdělovacích prostředků to bylo překládáno jako „výjimečný stav“. Do ulic vyrazila armáda a tanky, byly zakázány nezávislé odbory Solidarita i další nezávislé organizace, byl vyhlášen zákaz vycházení a představitelé opozice byli pozatýkáni, hranice Polska byly uzavřeny. Tento stav trval několik let a jen pomalu se uvolňoval. Až v roce 1988 byla Solidarita opět legalizována, dokonce se směla účastnit voleb, prvních polosvobodných voleb v dějinách socialistického státu, a tyto volby v rámci možností vyhrála. Komunistický režim v Polsku se začal hroutit, a to jako v prvním státě střední a východní Evropy. Ale to se již blížil rok 1989 a komunistický režim se postupně zhroutil i v dalších zemích, v Maďarsku, NDR i Československu. Nejdéle a nejkrvavěji se komunistický režim bránil v Rumunsku, ale to již nepatří k tomuto tématu.
Od událostí v Polsku v srpnu 1980 je to letos v srpnu právě 40 let.
