Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Starostlivá mateřídouška - 15. kapitola

    vydáno  •  Kultura · Knihy · Rafaelova škola - prima
    Starostlivá mateřídouška jako milující matka pofouká bolístku, vyhojí hluboké rány. Bouře sesílá blesky, vichřice smýká stromy a k vílí královně, která dotančila, přibíhají strážní elfové: "Veličenstvo, tři primány jsme chytili, ale Marina... Marina zmizela. Ztratili jsme ji, Veličenstvo..."

    Výlet na Bořeň - Modrásek rozchodníkový odpočívá na květech mateřídoušky. S ohledem na život na izolovaných stanovištích je považován za ohrožený, ubývající druh. , © iDNES.cz

    Blesky bijí do křivoklátských lesů, vichřice ohýbá stromy a Marinu kdosi unáší a svírá ji jako v kleštích. Malá víla hrůzou zkameněla a nedokáže pohnout tělem, aby se pokusila ze sevření uvolnit. Neznámý ji k sobě tiskne pažemi ze železa a prodírá se s ní lesem.
    Blesky jeden za druhým třískají do stromů, les duní ozvěnou hromů a silným deštěm.
    Strach Marině zmrazil tělo i duši, je jí zima, neznatelně se chvěje a cvaká zuby.
    "Neboj se. Už tam budem," zaslechne náhle hlas uchvatitele.
    Arthos!

    Kentaur s ní vběhl do vrátnice hvězdárny a teprve tam povolil sevření. Donesl vyděšenou třesoucí se Marinu do veliké pracovny, posadil ji na stůl a prošedivělé dámě v černých rozevlátých šatech, která za nimi přišla, zamračeně pravil: "Alžběto, postarejte se o ni, já musím uvědomit královnu Aine, že ji máme tady."
    "Nejdou telefony, pane Arthosi," řekla Alžběta a v tu samou chvíli se zvenku ozval praskot dalšího vyvráceného stromu.
    "Pojďte, slečinko," usmála se na Marinu Alžběta. "Dám vám něco suchého, uvařím vám bylinky proti nastuzení a ohřeju něco k jídlu."
    Marina opatrně slezla ze stolu, který po ní zůstal mokrý. Ve dveřích se ohlédla na kentaura. Zamyšleně si ji prohlížel a kroutil hlavou.

    Paní Alžběta dala Marině po koupeli veliké plandavé triko, do něhož jí prostřihla otvory pro křídla, a odvedla ji do kuchyně. Venku stále zuřila silná bouře, vichr kvílel a těžké dešťové kapky tloukly do oken.
    Avšak v kuchyni zařízené kuchyňskou linkou z vyřezávaného dubového dřeva a v teplém nažloutlém světle z lustru se Marina konečně cítila v bezpečí.
    Zatímco se vařila voda na bylinkový čaj, Alžběta dala Marině vybrat z mražených jídel.
    "Krokety se špenátem, bych si, prosím, dala," pravila Marina potichoučku.
    "A mně je, prosím, ohřejte taky," ozvalo se ve dveřích a do kuchyně vstoupil astrolog tentokrát v lidské podobě a v košili a džínách.
    Položil na stůl svůj mobil a dosedl na židli, která pod ním zapraskala, ale vydržela. Upřel na Marinu černé oči pod zamračeným obočím: "Marino, jak se máš v přírodě při bouřce chovat?"
    "Neschovávat se pod stromy," pípla Marina.
    Arthos pokýval hlavou: "A co jsi dělala ty?"
    Marina mlčela, nechtěla se rozbrečet.
    Arthos se zlobil: "Objímala jsi břízu a navíc jsi fotila! Jak vás čtyři vůbec mohlo napadnout tam chodit!"
    Marina na Arthose upřela pohled překvapené mlčící čokolády.
    "Ty sis myslela, že nevím, že stojíš za tím regálem u studovny? Tajila jsi dech, ale já jsem kentaur, věděl jsem, že jsi nás poslouchala... Profesorka Aine nevěřila, že se na Prosebno vydáte, ale nakonec vás raději dala hlídat... Co jste tam šli dělat?"
    "My... my potřebujeme sólokapra..."
    "A proto jste riskovali a fotili kruhy v obilí?"
    Marina vykulila oči. "My nešli fotit kruhy v obilí."
    "Proč jste tam teda šli?" zeptal se Arthos a z očí mu sršely blesky.
    Marina zrudla a koktala: "Médea si myslela, že... že vy a... a profesorka Aine... že vy dva... máte rande."
    "Chachacha," rozesmál se naprosto nečekaně astrolog a vtom se obnovil signál a zazvonil mobil.

    "Cha cha, prosím?" zvedl Arthos telefon.
    "Arthosi?" zaslechla Marina zmatený plačtivý hlas profesorky. "Co je ti k smíchu? Marinka zmizela. Kolem Prosebna ji teď hledají stovky elfů z mé stráže..."
    "Tak je, Aine, klidně odvolej. Tvá Marinka se tady přede mnou cpe špenátem a..." Arthos se znovu rozesmál.
    "Ty se směješ, Arthosi?"
    Arthos se na Marinu vesele podíval a do telefonu pravil: "Kdybys slyšela, co mi teď Marina prozradila... Ale předtím stačila v lese zničit vedení k přístrojům, objímala strom, do kterého uhodilo, a za bouřky používala mobil."
    "Pane Bože, Arthosi, dej mi ji k telefonu."

    Ilustrační foto

    Marina se probudila z divoké noční můry na měkké čalouněné pohovce ještě před svítáním.
    Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde je a jak se sem dostala. Chvíli jí trvalo, než odlišila již klidnou skutečnost a děsivý sen.
    Rozhlížela se po velikém pokoji s masivním starobylým nábytkem a kyticí růží ve váze na kulatém stole.
    U stolu na židli klimbala Alžběta. Je podobná mojí babičce, uvědomila si Marina. Poslouchala údery kyvadla velkých hodin a pak vzpomínala na telefonní rozhovor s profesorkou Aine.
    "Marinko, už tě nesmí ani napadnout někam sama chodit. Tvoji spolužáci jsou tady v bezpečí. Zůstaň v observatoři, zítra ráno pro tebe pošlu Juliána a Světlanu," říkala jí Aine smutným hlasem. Marina zakroutila hlavou: myslela jsem, že se Aine bude zlobit... a ona pro mě pošle svou osobní stráž...
    Marině myslí běžely obrazy včerejší noci a nešťastně vzdychla: za všechno můžu já, kdybych nikomu neřekla o tom, co si Aine s Arthosem říkali ve studovně... Málem mě zabil blesk!

    Náhle se Marina prudce posadila: Vždyť já nepoděkovala Arthosovi. Říkal, že jde pozorovat hvězdy, kudypak se asi jde do té jeho pozorovatelny?

    Za okny se rozlévalo šero, které předchází svítání. Marina se po špičkách, aby neprobudila Alžbětu, vykradla z pokoje a pokračovala chodbou, na jejímž konci se zvedalo schodiště.
    Za hvězdami se jde určitě nahoru, pomyslela si a stoupala po schodišti.
    Ocitla se v další chodbě, na jejímž konci se z pootevřených dveří linulo světlo.
    "Marino," zaslechla kentaurův hlas. Věděl o ní dříve, než ke dveřím došla.
    "Dobré ráno," vstoupila do pozorovatelny.
    Místnost byla přeplněna rozličnými přístroji, o jejichž funkci neměla Marina ani potuchy. Čekala, že uvidí veliký dalekohled, namísto něj kolem zářily monitory počítačů se záběry hvězdného nebe. Arthos stále v košili ale již v kentauří podobě spravoval nějaké přístroje. Seděl přitom na zemi, ale byl tak veliký, že na stůl snadno dosáhl, jako když u něj člověk sedí na židli.
    "Pane Arthosi, já jsem vám chtěla poděkovat, že jste mě zachránil," říkala Marina.
    Arthos kýval hlavou: "Doufám, že tě příště už nic podobného nenapadne. Podívej, co jsi provedla s mými přístroji."
    Marina nechápala, jak by byla mohla rozbít ty vědecky vyhlížející krabice.
    "Zamotala jsi se v lese do spojovacích drátů," vysvětloval Arthos zamračeně, "a jak jsi za ně tahala, nejenže jsi tyto jemné přístroje porazila a dráty z nich vytrhla, ale také jsi vytáhla zakopané sondy v hlíně pod obilím. A celé měření je v háji."
    "Vy jste měřil ten vílí tanec?" upřela na něho Marina tázavé čokoládové zraky.
    "Ne, tanec ne. Já měřil signály Gaiy."

    ilustrační foto

    Tak tohle znělo Marině jako neznámý cizí jazyk.
    Arthos si povzdychl: "Teď musím do centra pro měření signálů poslat mail, že měření neproběhlo, protože se mi malá vílí... vílí studentka zamotala do drátů."
    "To-to mě mrzí, že jsem vám to zkazila," přiznala Marina. "Ale proč měříte ty signály té... jak jste to říkal?"
    Arthos odložil přístroj a založil si paže. "Ty nevíš, kdo je Gaia? Přece naše Země. V nejtišších nočních hodinách, kdy jsou srdce nejotevřenější, pro nás vysílá signály a v nich důležitá poselství. Aby zůstala poselství alespoň několik dní viditelná, víly v těch signálech tančí a vznikají tak kruhy a jiné obrazce. Elementálové signálům rozumějí, ale lidé tu schopnost již ztratili. Proto jejich vznik my kentauři po světě měříme a hledáme způsob, jak myšlenky obrazců převést do čísel, aby jim porozuměli i lidé. Jenže se nám to stále nedaří, protože Gaia mluví pradávnou prvotní řečí."
    "Tou jak jí volala profesorka na víly?" zeptala se Marina a Arthos přikývl. "V posledním ročníku se tu řeč také naučíš."

    Profesorka Kealíno Temnomraká přiletěla s ranním svítáním do vílího pavilónu. Zastihla krásnou Aine bdící v kanceláři ve velikém křesle.
    Aine byla vážná a Kelaíno též. Otevřela svůj zápisník a začala: "V noci jsem zaletěla do observatoře. Marina usnula, tak jsme ji nebudili. Arthos mi přesně popsal, co se stalo. Tentokrát se Marina dostala do nesnází sama. Nedodržela základní bezpečnostní pravidla chování při bouři."
    Aine vzdychla a sklopila hlavu.
    "Letěla jsem pak obhlédnout terén. Našla jsem i toto," položila Kelaíno na stolek sáček a v něm Marinin mobil.
    Třesoucí se rukou zvedla Aine sáček a na mobil vypálený bleskem hleděla neschopná slov. Kelaíno dodala: "Poprosila jsem Arthose, aby mi ukázal Marinin horoskop. Víš, že my sirény těmto věcem také rozumíme, a všimla jsem si, že v horoskopu je něco, co Arthos Marině před svatyní Alby zatajil. Na Marině lpí rodová kletba."

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 29. března 2010 ve 20:44.
    Tauch v něm napsal:

    Reakce na crocinka:

    Nebylo, vím to protože to čtu na blogu Rafaelovi školy a tam je to značně napřed.25

    Příspěvek z 27. března 2010 v 19:43.
    crocinka v něm napsal:

    tornado?

    bylo tam tornado,. nebo mě to jen tak napadlo?2221