Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Šťastná maceška - 35. kapitola

    vydáno  •  Knihy · Rafaelova škola - prima
    Šťastná maceška zasvěcená Amorovi se usmívá purpurovými květy a uleví bolavému srdci, když se pro lásku trápí. Kouzlící pytlíky vyrobené ze školních surovin odevzdali profesorce Marigoldové do týdne.

    Osada Jizerka, září 2010, © Radkaa

    Potom ale ještě musely Marina s Médeou čekat celých čtrnáct dní, než si mohly vyrobit opravdu účinný kouzlící pytlík lásky. Musely totiž počkat na úplněk.

    Do té doby Marina našla doma svoje staré pyžámko z růžového flanelu s červenými srdíčky a v Berouně sehnala, když jela v sobotu s babičkou nakoupit, růžovou stužku.

    Nastala noc úplňku.
    Vílí pavilón dýchal spánkem, Julián hlídal na chodbě a netušil, že u Mariny v komnatě sedí Marina s Médeou a v tmavém rohu vzdáleny měsíčnímu světlu šijou flanelové pytlíčky.
    "Tyjo, já tak nerada nosím růžovou a babička mi pořád kupovala všechno růžové," stěžovala si Marina. "Růžová pyžámka, růžové ponožky, spoďáry, košilky..."
    "Třeba chtěla, abys věděla, že jsi holka," vyprskla Médea.
    "No, to bych si jinak nevšimla," usmála se Marina.
    Médea bodala jehlou do flanelu a ptala se: "Hele, tobě naše třídní něco udělala?"
    Marina se lekla té otázky a zbrkle zakroutila hlavou.
    "Tak proč se na ni pořád mračíš a vůbec se nehlásíš v jejích hodinách," nechápala Médea. "Jinde se hlásíš..."
    Marina mlčela a zaujatě píchala jehlou do látky.

    Měsíc v úplňku

    V ředitelně u kvetoucího čaje seděla paní Flóra s Aine. Aine plakala a paní Flóra se vážně ptala: "A co ti tedy její babička poradila."
    Aine vzlykla: "Říkala, že na ni musím pomaličku, krůček po krůčku... Marinka je přemýšlivý typ."
    "Krůček po krůčku," opakovala paní Flóra. "Co kdybys jí každý den dala dárek. Ale nemyslím kupovat si Marinu drahými dárky. Představuju si něco malého, levného a přitom vzácného. Aby to bylo dáváno od srdce..."

    Médea právě ukousla zapošitou niť a zapřemýšlela: "Jedině mi na tom pytlíku vadí, že si nemůžu určit, koho mi má přivábit. Ale ode dneška ho budu stále nosit, ať už mám pořádného kluka... Jo - a musím si koupit lepší rtěnku. Nějakou co vydrží aspoň čtyři hodiny a bude hodně zářit. Aby si totiž ten kluk, co s ním budu chodit, všiml, že mám pusu, a sám mě chtěl políbit. Patrik, co jsem s ním chodila na Hromnice, by mě sám nepolíbil, musela jsem ho skoro znásilnit."
    Marina se Médeiným úvahám chichotala a přitom vázala stužku.
    Náhle se začaly pomalu otvírat dveře.

    Obě ztuhly, dech zadržely a nakonec vykulily oči: do komnaty se kradla Aine.
    "Co tu obě děláte?" lekla se jich stejně jako ony jí. Rychle chtěly pytlíčky uklidit, ale Aine si jich už stačila všimnout.
    "Víly, víly, na takové věci máte ještě spoustu času. Víte, jak budete ve škole zívat?" kárala je. "Médeo, jděte do své komnaty."
    "Ano, paní profesorko," pípla Médea, sbalila pytlíček a upalovala spát.
    Byla naprosto spokojená, jelikož pytlíček právě došila.

    Aine si sedla k dceři na koberec a vzala jí pytlíček z ruky. "Ty jsi zakoukaná do Martina, viď?" řekla a Marině srdce tlouklo jako srdce zvonu. Sklopila hlavu a mlčela.
    "Marinko, ty na mě nemůžeš promluvit?" zarazila se Aine.
    Marina zatřepala skloněnou hlavou a ukápla jí slza.
    Aine ji objala a šeptala: "Já proplakala tisíce let, ale nic mi to nebylo platné. Pláčem jsem kletbu nezlomila. Chtěla jsem ti říct, že jsem tvoje máma, až budeš dospělá a budeš vědět, jak nebezpečné jsou kletby. Doufala jsem, že mě pak možná pochopíš. Když jsem od vás odešla, byla jsem žalem šílená. Věděla jsem, že jsi víla, že tě čeká metamorfóza a že budeš muset do Rafaelovy školy. Proto jsem zničila všechny své fotografie, abys mě tady nepoznala. Jednu fotografii jsem si však nechala a také tu šperkovnici, která se mnou přežila tisíce let. Že má uraženou nožičku, jsem si všimla až tady.

    Několik dní jsem ji schovávala u sebe, stále jsem hleděla na fotografii, propadala jsem podivným představám... Pukalo mi srdce. I královna víl může zemřít... Tak jsem požádala profesora Fontána o uklidňující byliny, jenže po nich jsem nevěděla, co je sen a co skutečnost. A v tomto stavu jsem musela dát šperkovnici do komína k Bílému hadovi. Vůbec si na to nepamatuju..." Aine vzala do ruky pytlík, který Marina ušila. "Máš šikovné ruce, ale kouzlící pytlíček ti přivábí jen lásku, která je ti dána osudem. Víš co? Půjdem teď za Arthosem, aby se podíval, co o tobě a Martinovi říkají hvězdy."

    Ilustrační foto

    Marina v zeleném vlněném plášti kráčela s Aine nočním lesem. Byl konec února, člověk v tomto počasí nos nevystrčí, ale elementární bytosti vesele tančí přírodou a plní své předjarní povinnosti.
    "Hej, kam jdete?" ozvalo se za nimi. Puk! Tak jak má vypadat faun: s rohy a kozíma nohama, které mu vykukovaly zpod silného pláště. Když slyšel, že mají namířeno do hvězdárny, ihned se k nim přidal.

    Arthos byl velmi překvapen, když je viděl.
    Jakmile mu Aine vysvětlila proč přišli, pobaveně se usmál, zadal do počítače heslo a otevřel kartotéku studentů. Ještě klikl na Marinino jméno a na obrovském monitoru se otevřela hvězdná obloha.
    Marina zírala na zářící měsíc a Arthos říkal: "Líp sis to snad ani vybrat nemohla. První úplněk ve Štíru. Dušičková noc."
    Aine unikl povzdech.
    "Pozdě bycha honit, mami," pravil na to Puk.

    Vodnář

    Arthos ukázal na východní obzor: "Vidíš, souhvězdí Vodnáře. Když ses narodila, právě vycházelo. To je takzvaný ascendent a je velmi důležitý. Naproti němu je totiž descendent a v něm je znamení tvé lásky. Tvá láska se zrodila ve Lvu..."
    "A ten holomek se narodil v jakém znamení?" skočil Arthosovi do řeči Puk zděšený zjištěním, do koho je jeho malá sestra zamilovaná.
    Arthos otevřel Martinovu složku.
    "Narodil se ve znamení Panny a ascendent má taky v Panně a descendent v Rybách. Tedy je naprosto odlišný od Mariny."
    Marina tiskla čelisti a mračila se nad Arthosovým ortelem jak sto bouří.
    Puk se nadechl: "Jenže to ho neopravňuje se k Marině a dalším chovat jako hulvát. Kdybych nebyl jeho učitel, už dávno bych mu rozbil dršku!"

    Znamení zvěrokruhu - Panna

    Marina procitla dřív, než je Hébe přišla budit. Cítila se divně po těle. To asi bude tou noční procházkou do hvězdárny, říkala si. A potom si vzpomněla na Pukovu rozčilenou řeč, když se mluvilo o Martinovi.
    To je otrava. Kdybych s Martinem chodila, Pukovi by se to nelíbilo. Kdoví jaké naschvály by nám prováděl... Marina náhle celá ztuhla a nemohla se pohnout.
    Vyděšeně otevřela oči. Zírala do malovaného stropu.
    Nemám nohy! Nemůžu pohnout nohama! Co to se mnou je? To přece ještě nemůže být druhá metamorfóza? Vždyť ještě není ani duben...
    Marina se snažila rozhýbat nohy nehybné jako po obrně...
    Konečně.
    Uf, zvedla se opatrně a teprve teď si všimla karty ležící na polštáři. Zvědavě ji vzala do ruky. Podobnou nikdy v životě neviděla. Pátravě si ji prohlížela.
    Na kartě byla vymalována besídka a v ní víly opatrovaly nádoby s purpurovými maceškami.
    "Šťastná vzpomínka," přečetla Marina šeptem název karty. Pak se začetla do vysvětlení psaného na kartě drobounkým písmem:

    Přivolej si šťastnou myšlenku, ať se děje, co se děje, celý den si ji podrž a uvidíš, jak se svět kolem tebe rozzáří.

    Ta karta je ručně malovaná, říkala si Marina, když cítila hrubost barev. Ale kdo ji maloval? A kdo mi ji sem dal? Kdo umí tak krásně kreslit? Na Kydippé to nevypadá, ani na Vildu. A ti dva by stejně nedokázali dát druhým nějakou rozumnou radu...
    Marina zkoumala obrázek s něžnými vílami, které zalévaly macešky. Obrátila kartu na rub pokrytý zlatým filigránovým vzorem.
    Zatvrzele semkla rty: tu kartu musela nakreslit... Ale proč mi ji dává? Já od ní nic nechci! Už ji nechci potkávat. Proč mě vzala k Arthosovi. Proč mi Arthos říkal, že se ke mně Martin nehodí? Ukazoval mi ty zodiaky a určitě si vymýšlel, protože ví, že astrologii nerozumím!
    Jsou tady všichni lháři! Já chci domů!
    A půjdu domů.

    Měsíc v úplňku.

    Marina se nejistě postavila na nohy. Najednou se jí zdála křídla tak těžká. Vrávoravě došla ke skříni a vyndala cestovní batoh, s kterým ji každou neděli přivážejí do školy.
    Položila ho na postel a zahleděla se na kartu. Moc se jí líbila, a tak, přestože se domnívala, že je od vlastní mámy, strčila ji do postranní kapsy batohu.
    Když měla batoh z poloviny naplněný, otevřely se dveře.
    "Marinko, vstávej," ozval se hlas, který slyšet nechtěla. "Marinko, co to děláš?"
    Marina nabrala odvahu, obrátila se a vyrazila ze sebe: "Jdu do..." Nedořekla, protože jí kolena vypověděla službu a ona se sunula na koberec.
    Cítila, jak ji máma zachytila, křečovitě se jí držela a slyšela ji volat: "Světlano, pojď mi s ní pomoct. A Phoebe, zavolej ihned profesora Fontána nebo jeho dceru."
    "Marinko, nic se neděje, to bude dobré," šeptala Marině a Marina se jen chvěla a celé tělo jí brnělo.

    Autor:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 17. října 2010 v 10:13.
    ponožkačka v něm napsala:

    :-)

    úúúúúúúúúúúžasnýýýýýýýýýýý25

    Příspěvek z 9. října 2010 v 18:04.
    Elizabhet12345 v něm napsal:

    fsb

    to je pěkný