Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Statečná sněženka - 18. kapitola

    vydáno  •  Kultura · Knihy · Rafaelova škola - prima
    Statečná sněženka vyrůstá do krásy navzdory sněhu a mrazu. O velké přestávce Marina ukusovala z čerstvého loupáčku, který dostali k svačině ve vílím pavilónu, a osamocená ve třídě přepisovala do pátracího deníku esemesku od babičky.

    Foceno 14. 3. 2009. , © Radkaa

    Marino, vůbec nechod k zadnym vilim branam a kruhum. Pani Hajankova objevila knihu, která popisuje, jak jsou nebezpecne. Aby se ti nic nestalo, musela bys mit amulet, který te ochrani pred zlymi vilami.

    Ale babi, mám přece amulet Alby, pousmála se Marina a dál přepisovala esemesku:

    Zkusime s pani Hajankovou amulet proti zlým vílám vyrobit.

    Tu se Marina zamyslela a sevřela v prstech snítku zlatého jmelí, kterou měla na stužce kolem krku: no jo – já amulet mám, jenže ho ještě neumím použít. Vilma i Aine říkaly, že musím přijít sama na to, jak se amulety od Alby používají...

    Jmelí bílé (Viscum album)

    Marina otevřenými dveřmi okamžik co okamžik zahlédla Světlanu, která ji hlídala, zároveň telefonovala s Juliánem a pochodovala sem a tam.
    Už by z toho bufetu měli být zpátky, pomyslela Marina na spolužáky, vždyť to zas není tak daleko...
    Náhle ticho prořízl výkřik. Dupot, jenž zaduněl chodbou, se překotně blížil. Světlana na prahu zatarasila vstup do třídy a byla připravena Marinu bránit.
    Aine vyběhla z vedlejšího kabinetu a zdáli se ozývala Veronika: "Paní profesorko, paní profesorko, moje teta, viděla jsem ji, ale... ale ona přece zemřela!"
    "A já viděl dědu, jenže ten taky umřel... na jaře..." vydechoval přerývavě Otík.
    Marina vykukovala za Světlanou. Viděla, jak Médea popadla dech a taky chtěla začít, když tu profesorka zvedla dlaň, aby se utišili a řekla: "Viděli jste ducha domového, našeho školníka. On se každému zjevuje v podobě zemřelého příbuzného. Je to podoba našedlá, jako kdyby byl váš příbuzný vysekán z kamene. Náš školník je sice velký bručoun, ale nemusíte se ho bát. Jen v jedné chvíli byste se měli mít na pozoru – to pokud se vám zjeví v podobě živého příbuzného, to pak znamená, že se k vám blíží neštěstí."
    "Takže my každý viděli školníka v jiné podobě?" ujasňoval si Buližník. "No to je blázinec."

    Poté, co se krajně znemožnili při psaní diktátu, je profesorka Božena Nechvátalová odvedla do jídelny. Byli první, ale jídelna se postupně plnila sekundány a terciány. Pod vysokými stropy, na kterých byla vymalována lesní zákoutí a divoká zvěř, se tlumeně nesly rozhovory studentů usazených kolem ořešákových stolů s vyřezávanými nohami.
    "Ségra má dneska odpoledňák, tak už na obědě byla," pravil Otík.
    "Ty tady máš ségru?" podivili se. "Ukecaný jsi jak rádio, ale tohle jsi nám neřekl!" rozčiloval se naoko Kryštof.
    A Otík jen vesele kulil oči z kulaté hlavy: "No ona je už moc stará, chodí do kvinty."
    Jak Marina zaslechla slovo kvinta, málem poskočila na čalouněné židli. Do kvinty přeci chodí Martin... Ne! zamračila se následně. Nesmím na něj myslet.
    "Hej, co se ti stalo?" zaslechla Médeu, která si jejího sveřepého výrazu ihned všimla.
    "Nic," hlesla a nabodla hranolku.

    Na zasedání školního parlamentu doprovázela Marinu a Vildu celá třída a teprve u schodů do školní budovy se s nimi rozloučili.
    Oba rázovali spletí chodeb po dlouhých kobercích na vyleštěných parketách, míjeli sochy a Rafaelova plátna, Rafaelovy brány. Jak se k parlamentnímu sálu blížili, zpomalovali. Světlana za nimi také zpomalila.
    Otevřené dveře zvaly dovnitř a Marina s Vildou nesměle vstoupili.
    "Hned se mi tady podepište," ozvalo se vedle nich od stolku a starší studentka jim vnutila propisky a prezenční listinu.
    "Ta je mrňavá, se divím, že ji ti orli neodnesli," zaslechla Marina šepot, když se podepisovala.
    Se zlostným pohledem se otočila. V stupňovitém hledišti seděla skupinka velkých studentů a k nim se zdola po bočním schodišti blížil Puk.
    "Pánové, ty nejapné vtipy si příště nechte od cesty. Dělat si legraci z neštěstí druhých je vážně hrdinství. Hlavně od vás, pane Špačku, bych to opravdu nečekal," promluvil Puk ke studentům a k Martinovi naštvaně a rázně, až všem úsměv ztuhl na rtech.
    Marina, kterou vtipkování Martina Špačka a ostatních tak zabolelo, se s Vildou usadila v nejvyšší řadě. Odsud budou oba dobře vidět.

    Když se malý sál zaplnil, zasedání začalo.
    Po projevu paní ředitelky Flóry, při němž si všichni dělali pečlivě poznámky, aby pak mohli předat informace svým třídám, se tajně volil předseda parlamentu, kterým se stala Sandra. A Vilda s Marinou jí nadšeně tleskali. Pak se volili zástupci předsedkyně a několik dalších funkcí. Marina s Vildou neznali nikoho z kandidátů, tak je volili podle sympatií, které v nich vyvolali.
    Marina hádala, co tady může dělat Puk, pak si všimla, že členy parlamentu je i několik dalších pedagogů.

    Poté vystoupil na jeviště profesor Kohout a rozpečetil list: "Nastává okamžik vyhlášení nového ročníku soutěže o Rafaelovu berlu. Úkolem tříd je – jako tradičně - vymyslet a zrealizovat do 31. května vlastní ekologický projekt. První cena je dvoutýdenní zájezd k moři pro celou třídu, druhá cena je zájezd k Balatonu a třetí cena je pobyt na Lipenské přehradě. Jako vždy se bude hodnotit originalita projektu a jeho výsledek - dopad na životní prostředí. Nějaké dotazy?"
    Vildova paže vystřelila vzhůru. "Prosím, když je nás jen dvanáct a cena je pro třicet, tak až vyhrajeme, nemohli bychom jet na celý měsíc?"
    Sálem to vesele zahučelo a ozval se Martin Špaček: "Prosím tě, dějiny Rafaelovy školy nepamatují, že by primáni tuhle soutěž někdy vyhráli."
    "Tak přepíšete dějiny," odvětil na to sebevědomě Vilda.

    "Teda, Vildo, jsem na tebe hrdý," pochválil kamaráda Buližník.
    Seděli všichni v počítačové komnatě a u čtyř počítačů zkoumali webové stránky školy, na kterých byly vyvěšeny popisy ekologických třídních projektů z minulých let.
    "No, ségřina třída naposled vyhrála a teďko v létě byli v Itálii u moře," pokyvoval hlavou Otík.
    "A jako projekt osázeli stráň, takže zabránili sesuvu půdy," četla Médea.
    Buližník se zamračil: "Takový projekt mě taky napadl. A oni nám ho vyfoukli už před rokem."
    "Hele, mysli, Buližníku," ozvala se Médea, "nás je dvanáct, jich třicet, co bychom tak asi mohli osázet?"
    "A co vyčistit nějaký potok," vlezl do dveří Nik. V ruce držel housle a smyčec, právě docvičil a on málomluvný se šel připojit k debatě.
    "Fůůůj, blééé," vyjekla Médea a hodila na Nika nepřátelský pohled.
    "Si vezmem gumáky a rukavice," pokrčil Nik rameny a po zbytek debaty už mlčel.

    Nevydebatovali nic a navíc museli ještě do knihovny, aby se připravili na hodinu literatury. Paní profesorka Božena jim hned první den rozdala seznam krátkých básní, které se týkají víl. Jednu si měli vybrat, přepsat, naučit a ještě k ní vytvořit koláž.
    Marina seděla u stolku ve studovně, už prošla víc jak polovinu seznamu a právě četla úryvek ze Snu noci svatojánské od Williama Shakespeara:

    Výlet na Bořeň

    Znám místo, kde mateřídoušky kvetou,
    kde petrklíče s fialkou se pletou.
    Ten břeh husté vonné loubí skrývá,
    kde list kozí sladce s růží snívá.

    Vonné loubí, loubí, přeříkávala si v duchu slova, která jí připomínala...
    V mysli se jí vynořil obraz olistěné šumící báně ze spletených březových větví...
    Radostí vyskočila od stolu: Že mě to nenapadlo hned – jsem víla, požádám o radu svatyni Albu. Snad mi poradí, jaký projekt máme vymyslet.
    V chvatu si opsala úryvek básně a upalovala z knihovny do vílího pavilónu a její osobní strážce Julián s ní. Profesorku Aine ve vílím pavilónu nenašla. Téměř na patě se obrátila a běžela do školy a Julián zase s ní. Sotva dech popadala, když ťukala na dveře kabinetu.
    "Copak se stalo, Marino?" zeptala se vylekaně Aine, když otevřela
    "Nic, jen... Paní profesorko, musím Albu požádat o radu. Potřebuju vymyslet ekologický projekt, s kterým vyhrajeme soutěž. Prosím, můžu tam jít teď s Juliánem?"
    Profesorka zakroutila hlavou. "Albu chodí víly žádat o pomoc, jen pokud veškeré jejich snahy selžou. Dejte celá vaše dvanáctka hlavy dohromady a určitě něco vymyslíte."

    Marina se smutně táhla zpátky do pavilónu.
    "Juliáne, nenapadá něco vás?" obrátila se na svého bodyguarda.
    "Tak třeba vysbírejte v lese kolem Křivoklátu odpadky. Tam to vždycky po turistech vypadá..."
    "To není originální, to už dělala minulý rok I.B," hlesla zklamaně Marina.
    Když si potom sedla k čistému papíru, aby vytvořila koláž na úryvek básně, zamyšleně hleděla skrz záclonu. Zapadající slunce ozařovalo vrcholky stromů, zeleň listů zlátla a tam v tom zlatě v dáli byla ukryta svatyně Alba.
    "Jak se tam jenom dostanu?" šeptala si Marina a náhle jí jako poslední podvečerní paprsek bleskl hlavou nápad.

    Autor:

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (8)

    Příspěvek z 22. dubna 2010 v 15:23.
    MYŠPULE100 v něm napsala:

    Reakce na Matykule:

    Kytka po K TVRDÝ

    Příspěvek z 20. dubna 2010 ve 12:28.
    Tomčí v něm napsal:

    ssssssssssssssssssssssssssssssss

    ssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss

    Příspěvek z 20. dubna 2010 v 11:44.
    Matykule v něm napsala:

    kitka

    Sněženka   roste  na   začátku  jara   .   A   je  to  moc  hezká  kitička   .     Mi   jsme  jí    tenhle  rok   měli   plnou  zahradu  jedna  sněženka  vedle  truhé   .   Mě  se  to  moc  líbylo  .   Ale  její   opravdové  jméno  je  sněženka   podsněžník   .   Podsněžník  proto   že  roste  pod  sněhem   .     Je   hezká  býlá   jako  sních    .    Ale   nám  začala  růst  na  začátku  jara   .   Ale  jaro  je  taky   hezké  tak  každému  přeju  atˇ  se    mu  daří  a  atˇ   se  usmívá10