Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Stébla rákosu - 8. kapitola

    vydáno  •  Kultura · Knihy · Rafaelova škola - prima
    Píseň stébel rákosu rozechvívá srdce zapomenutou vzpomínkou. Marinu třesoucí se bolestí a strachem přinášel kentaur Arthos k vílímu zámku. Přála si, aby to byl jen sen, cítila se opuštěná jako nikdy předtím. Nedokázala otevřít oči a jako z veliké dálky slyšela vyděšené výkřiky profesorky Aine, Vilmy, spolužáků. Teď začala brečet Médea.

    Aljaška - orel bělohlavý, © Václav Šilha

    "Profesore Fontáne, kam ji mám odnést," zaslechla hlas kentaura.
    "Všichni studenti se odeberou do svých komnat. Ihned!" zazněl nervózní příkaz profesorky Aine.

    Kentaur nesl Marinu za profesorem Fontánem do lékařského pavilónu. Profesorka Aine spěchala s nimi a stejně jako oni mlčela.
    V pavilónu na ošetřovně Arthos opatrně posadil Marinu na stůl a dostala od profesorky Fontánové na lžičce lék podobný sirupu.
    "Je odporný, nelekněte se, Marino, ale ztlumí bolest," říkala jí profesorka.
    Po léku začala Marina usínat, ale ještě si všimla, že starý lékař je ten roztržitý profesor, který ji zkoušel u přijímaček.
    "Hluboké rány jí orli zasadili, ale naštěstí neporušili tepny a kanálky s mízou," hovořil tiše profesor, když jí z křídel odmotával pruhy haleny, kterými jí Arthos křídla svázal k sobě.
    Někdo ji vzal za ruku a blízko zaslechla profesorku Aine. "Jak mohli orli zaútočit na vílu? To se přeci ještě nikdy nestalo."
    "Také tomu nerozumím," ozval se kentauří astrolog. "Trénoval jsem střelbu na terč a všiml jsem si jich, jak krouží nad pavilónem. Zdáli se mi cizí, tak jsem se k pavilónu rozběhl, ale to už útočili..."
    "Nevím, jak vám poděkovat, Arthosi," vzdychla Aine a přidržovala Marinu, která usínala, zatímco ji lékaři ošetřovali.

    Pecovský rybník nedaleko Kamenice nad Lipou.

    Když se Marina probrala, všude vládl pokoj, který narušovalo tiché cvakání. Marina ležela na boku ve své posteli, ve své komnatě, v křesle pod lampou seděla vychovatelka Phoebe a pletla. Jehlicemi cvakala.
    "Opatrně, Marino, ať si nestrhnete z křídel ty speciální Fontánovy náplasti," zarazila ji Phoebe, odložila jehlice a šla jí pomoci se posadit.
    "Kde jsou ostatní?" ptala se Marina.
    "Odešli s naší královnou do svatyně Alby oslavit slunovrat," odpověděla Phoebe a Marina smutně svěsila hlavu.
    "No tak, Marino," konejšila ji Phoebe, "v Albě už jste byla a přímo protekčně sama."
    "Jenže já tam nechtěla jít sama, chtěla jsem jít s ostatními."
    Phoebe zvedla ukazováček. "Nezapomeňte, že jste ošklivě zraněná. Za to, že vás v tomto okamžiku nic nebolí, můžou léky od profesora Fontána. Za půl hodiny vám musím dát vypít další odvar. A smíte jen sedět nebo ležet. Tady jsou vaše knihy a časopis, co jste je hodila po orlech, Médea vám je očistila."
    Při pohledu na knihy si Marina zase vzpomněla na svůj marný boj s orly. Zoufale se zamračila: Ti orli byli tak obrovští... Kdyby nebyl nablízku ten kentaur... Ani jsem mu nepoděkovala, vzdychla si. Musím to napravit...

    Marina zamyšleně listovala Rafael Expressem. Vypadal lákavě. Většina stránek měla světle zelený nádech a rám z tenkých tmavých ornamentů.
    Články se týkaly opravdu všeho, co se ve škole dělo během posledního měsíce do letního slunovratu. Vyhlášení výsledků školních soutěží, školní výlety, exkurze, turnaj ve florbalu. Ve společenské rubrice se rozebírala příprava oslav slunovratu.
    Marina se zakabonila. Kvůli orlům nic z oslav neuvidím...
    A pak otočila na další stránku a zatajil se jí dech.
    Na celé stránce byl rozhovor s výhercem státního kola přírodopisné olympiády Martinem Špačkem. Jak fotografii černovlasého mladíka spatřila, zapomněla na útok dravců, na zraněná křídla, rozbušilo se jí srdce a tváře rozhořely.
    Pokradmu pohlédla na Phoebe. Ta pletla a cinkala jehlicemi, nevšimla si, že Marina kvete jako vlčí mák.
    Marina se začetla do rozhovoru s Martinem Špačkem s pocitem, že čte něco zakázaného. Za chvilku věděla, že Martin končí tercii, ročník faunů, že miluje sport, studium mu nedělá sebemenší problémy a navíc je zástupcem šéfredaktora Rafael Expressu.
    Marina vykulila oči: musím se do redakce Rafael Expressu dostat! Ale sama se stydím. Zkusím přemluvit Médeu, aby se tam přihlásila se mnou, a tu Martinovu fotku si vystřihnu...
    Marina měla ve tváři úsměv a přitom si vzdychla, jak to zamilovaní dělávají.
    Civěla by do časopisu snad až do rána, ale vyrušila ji Phoebe s léčivým odvarem a otázkou: "Co vás tam, Marino, tak zaujalo?"
    "Nic," kníkla Marina a časopis odložila, jako že už ji nezajímá.
    Namísto něj popadla útlejší z knih.
    Rainer Maria Rilke – Povaha bytí jednorožců, četla na obálce. Zvědavě knihu otevřela a začala číst úvod:

    Jednorožec

    Latinsky unicornis, řecky monókeros je zvíře, které existuje a přitom není. Nikdo ho nikdy neviděl, přesto všichni opěvují jeho ladnou šíji, krok i jasný pohled. To stvoření vzniklo, neboť jej všichni milují. Obývá místa, která lidé opustili. A je živeno pouhou možností svého bytí. Ta možnost dala jednorožci sílu, z níž mu na čele vyrostl roh s neobyčejnou léčivou silou. Jednorožce dokáže přivolat jen čistá panenská víla, v které se jednorožec vidí jako v zrcadle...

    Náhle se ozvala pod okny hudba. Píšťaly. Ne, to je syrinx a hraje... to znám... uvědomila si Marina, snažila se najít slova a honem se zvedala, aby zjistila, kdo tu neznámou známou melodii hraje.
    "Nesmíte se takhle prudce zvedat, Marino, rány vám popraskají," zarazila ji Phoebe.
    Marina již sama ucítila řezavou bolest a se zatnutými zuby se zase posadila.
    Syrinx utichla a pak se ve dveřích komnaty objevil pohledný kudrnatý dlouhovlasý mladík, jemuž z hlavy vyrůstaly točené rohy.
    "Přicházím se poklonit krásnému odvážnému motýlovi," uklonil se obřadně, až se Marina musela smát. A smála se i jeho nohám. Tentokrát neměl nohy kozla ale lidské a hrozně šmajdal.
    "Pane Puku, jak jste se sem dostal?" nechápala Phoebe. "Celý zámek je hlídaný elfy jako nedobytná pevnost. Dokud nebude objasněno, proč na Marinu zaútočili orli, nechá ji královna hlídat. Ve dne, v noci. Nesmějí sem vpustit nikoho cizího..."
    "Paní Phoebe, já nejsem přece cizí..." Puk si přitáhl křeslo od okna, mrkl na Marinu a zeptal se, co by chtěla zahrát.
    "Tu písničku, co jste hrál venku," řekla. Puk jí byl milý. Jen ji mátlo, že se vůbec neznají a on se chová jako doma.
    Puk přiložil k ústům syrinx, hrál a Marina se snažila vzpomenout, kdy a kde tu melodii slyšela.
    "Jak se ta písnička jmenuje?" zeptala se.
    Puk pokrčil rameny. "To je vílí ukolébavka... Co to, Marino, čtete?"
    "Knihy o jednorožcích... Viděl jste někdy jednorožce?"
    "Já? Cožpak jsem víla? A panenská?" divil se okatě Puk, až Marinu rozesmál.
    "Prosím, zahrajte mi ještě jednou tu ukolébavku," žadonila.
    "Zahraju, ale prozradíte mi, Marino, kdo u vás doma je elementál."
    Marina pokrčila rameny. "Taťka určitě ne a maminku neznám.... Je nezvěstná... Ztratila se..." vysvětlovala Pukovi žalostně.
    "Kde se ztratila?"
    "U nás, v Jelení Vísce."
    Puk se zamyslel. "V naší zemi není těžké se ztratit. Víte, Marino, kolik je tady vílích bran?"
    "Vílích bran?" divila se neznámé věci.
    "No," upřel na ni Puk oči jako dva hříbky. "To jsou takové pro lidi neviditelné prahy mezi tímto světem a světem, který obývají jen elementálové. Třeba takové kruhy v trávě nebo kruhy hub špiček nebo mohylky. Těch je v kraji dost a dost. Pokud do nich neznalý člověk vstoupí, už se mu nikdy nepodaří se vrátit. A často v naprostém šílenství bloudí po neznámé krajině, kde není živé duše. A elementály nevidí."
    Marina seděla na posteli, vnitřnosti jí svíral krutý žal. Maminka přece tenkrát šla nakoupit... pěšky. Co když vstoupila do vílí brány... a zemřela opuštěná... ve světě bez lidí...
    "Profesorka Aine vás branami naučí procházet," pravila Phoebe.

    Dvouhrázný rybník nedaleko Kamenice nad Lipou.

    Když Puk odešel, vypila Marina další léčivý odvar a usínala. V hlavě jí zněla vílí ukolébavka, kterou jí jako malé kdysi někdo zpívával. V polospánku ji doháněli orli a zatínali ostré zobáky do jejích křídel. Ve snu Marina běžela za nějakou ženou, která vstupovala do kruhu v trávě... Maminko!

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (6)

    Příspěvek z 20. února 2010 v 11:59.
    stefinka22 v něm napsala:

    gjkgjk

    hjmjhjh101111272626236

    Příspěvek z 14. února 2010 ve 21:16.
    balonek3 v něm napsal:

    otázka

    bude o tom někdy kniha,to bych si ji koupila,já ten příběh miluju1010101010101010101010101010101010101010101010101010

    Příspěvek z 13. února 2010 v 19:56.
    fill-1256 v něm napsal:

    13. Kvítek tečkované třezalky