Když mně byli čtyři roky a mému bratrovi tři roky, museli jsme se stěhovat pryč. Daleko od babičky. Mamce dělala peklo a tak jsme bydleli v domě pro matky s dětmi ( azylový dům). Tam jsem nějaký ten čas byli.

Když byla šance se odstěhovat, že pomůže sehnat byt. Mamka a ten pán se do sebe zamilovali a tak jsme bydleli s ním a jeho rodiči (babička a děda) mohli jsme jim tak říkat. O dva roky později mně bylo šest a bratrovi pět, když se nám narodil další sourozenec bratr. Nejmladšímu bratrovi byli dva roky když nás opustil 24.12. „Táta“. Žili jsme sami a mamka se chtěla odstěhovat zase za rodinou 255 km.

Už jsme tedy balili věci a pomalu vše stěhovali za moji pravou babičkou i školu jsme rušili, když už bylo skoro vše zařízené, začalo peklo a hádky a tak jsme jeli zase nazpět do naší vesnice. Bydleli jsme tam deset let. Jak to na vesnici občas chodí, tak jsou neshody, pomluvy, atd. Mamka to už nezvládala a šli jsme do menšího města. Naštěstí byli letní prázdniny, takže se nic nekomplikovalo. Já i oba moji bratři jsme měli ve městě školu.

Ve městě jsme bydleli rok v jednom bytě, ale tam nám to nevyhovovalo (velké místnosti a stropy) a tak v zimě, přímo ve sněhu jsme se stěhovali o 200 m. Ve městě žijeme čtyři roky a v tomto bytě už jsme tři roky. Máme tu problémy se sousedy. Jsou to důchodci a tak nás prudí. Mamka chce jít pryč. Já to odmítla. Mám toho stěhování dost.

Stěhovat se, to je hodně moc věcí. Vše zabalit do krabic a stěhovat nábytek no hrůza. Navíc bydlím jen s mamkou a bratry. Takže jsme stěhovali já, mamka a můj bratr. Na stěhováky nemáme finance a tak jsme stěhovali naším autem a půjčeným vozíkem za auto. Buďte rádi že se nemusíte stěhovat.