Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Stezka odvahy

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Povídka o tom, jak se na oblíbenou táborovou aktivitu dívají stromy.

    Dub letní z Bílé Lhoty na Olomoucku přezdívaný Bělolhotský baobab se dostal do finále ankety Strom roku 2015., © Lenka Grossmannová

    Kořeny mě svrbí. Je to jako když máte nervy napjaté až k prasknutí. V každičkém malém kořínku cítím mravenčení, jako by mě bodalo tisíc jehel. Dalo by se říct, že jsem jako na trní. Myslím, že u vás se říká i sedím jako na trní, ale to by byla lež. Vždycky si říkám, že už tenhle pocit nezažiji, že je to naposled. Vítr mi však vždycky rozfouká poslední naději. Už jsou tady zase.

    Včera navečer jsem odpočíval. Poklimbával jsem, mezitím co slunce zapadávalo za hory. Z mírného spánku mě však vytrhl nějaký hluk. Podíval jsem se dolů, až k samotnému počátku mého kmene, a tam pobíhali oni. Lidé, co mi každý rok, jednu jedinou noc, dělají ze světa peklo. Ten hlavní na ostatní něco pokřikoval a ukazoval na mě. Pak na mě poklepal, jako by mě přátelsky poplácával po zádech. Zatřásl jsem se, a on opřený o můj kmen nepatrně zavrávoral. Nemyslím to nějak zle, takové poklepání skoro necítím, ale princip je princip. Nevím, kdo má kořeny nadranc, on nebo já. Přichystal jsem se na to, že ke mně začnou stavět ty nesmyslné, rádoby strašidelné tretky. Aspoň to budu mít za sebou.

    Ke své hrůze jsem ale zjistil, že se zatím nic nekoná. Napnul jsem sluchové kořínky až k prasknutí, abych slyšel, co hlavní vykládá. „ Tak tady to je. Zítra to sem přijdete připravit. Tiše jsem zaúpěl. Opravdu nevím, jestli vydržím další den v tom napětí. Tak to vidíte. Jak už jsem říkal, jsem jako na trní, a čekám, co bude. 9 hodin ráno: Jau, ten datel ale klove silně. Poledne: Ach jo. V tom napětí nepozřu ani sousto. A přitom mám takovou chuť na ten čerstvý vítr, co zrovna vane. 3 hodiny odpoledne: Nebýt těch divných ptáků, co si nahoře staví hnízdo, konečně bych usnul. 5 hodin odpoledne: Kdy už bude večer? Tohle není k vydržení.

    Konečně dorazili! Vypadá to na sedm. Podepřeli mi o kmen něco jako bránu. Pche, je jen z kartonu. Na ní namalovali lebky. Opravdu strašidelné. Vedle ní umístili dvě pochodně. Ještě je nezapálili. Aspoň to je napadlo. Jé, oni si sebou přinesli žebřík. Opřeli ho o mě. Nějaká dívka začala lézt s tlustými provazy nahoru. Obkročmo si sedla na mou větev tak, že jsem jí přesně viděl do obličeje. Když připevňovala první provaz, díval jsem se jí do očí. Pomněnkové oči si mě ale nevšimly. Žebřík i ostatní pak nechali na místě a odešli.

    Asi v osm se dostavil muž a ta dívka s pomněnkovýma očima. Byli směšně oblečení. Muž měl na sobě upnutý černý oblek s namalovanými kostmi. Myslím, že měl představovat kostlivce, ale mně se jevil spíš jako šašek. Dívka měla bílý hábit. Každá jiná by vypadala jako chumel prostěradel, ale téhle slušelo všechno. Dívka vylezla na mě a muž na strom hned vedle. Toho taky potkal stejný osud. Zajímalo by mě, jak se cítí on. Někdy se ho zeptám. Padla tma. Dívka se opřela o můj kmen a povzdechla si. Ke svému úžasu jsem z jejího potemnělého obličeje vyčetl starost. Starost, nudu, netrpělivost. Jako by se cítila jako já.

    Pak začali přicházet lidé, kterým se říká děti. Šli pomalu, baterky rozsvícené, drželi se za ruce. Všimli si brány a rozklepali se. Já to opravdu nechápu. Ví, že je to jenom hra, a bojí se. No nic. Děti nadskočily. Ze shora se ozvalo protáhlé „Buuuuuaaa!“ Samozřejmě výtvor dvou lidí usazených v mé koruně a v koruně druhého stromu. Pak něco mluvili o tom, že mají přejít po provazech, a mluvili, a mluvili a mluvili. Počkat! Polekal jsem se. Oni chtějí přecházet po těch provazech, co v podvečer navazovali? To snad ne! Moje obavy se naplnily.

    První dítě začalo lézt po žebříku. Copak neví, jak je jednomu nepříjemné, když...Rozčiloval jsem se. Opravdu to je nepříjemné. Když člověk přechází po provazech, tak to hrozně péruje. Zvedá se mi z toho žaludek. Dítě opatrně šláplo na provaz a ten se zachvěl. Jauvajs, to štíplo! Díval jsem se, jak postupuje pomalu dál po provaze. Nechtěl jsem se na to dívat. Bylo mi z toho špatně ještě víc. Plop, plop plop...Mrskal sebou provaz při každém došlápnutí. Chtělo se mi strašlivě spát. Otevřel jsem oči. Tak co, už to ten malý člověk přešel. Ano. Už tam nebyl. Ale proč neleze další? Co tam zase vyvádějí? Podíval jsem se dolů, a tam nikde nikdo. Všude bylo úplně prázdno. Vtom jsem si to uvědomil. Už jsou pryč. Zkouška skončila a já to všechno prospal.

    Vím, že bych se měl radovat. Ale ve skrytu mé stromové duše mě ta hra celou dobu bavila. Povzdech jsem si. Teď budu zase další dlouhý rok čekat, až mě navštíví lidé, aby uspořádají stezku odvahy.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (3)

    Příspěvek z 14. listopadu 2015 v 18:27.
    olča31 v něm napsala:

    Moc díky!

    Jsem ráda, že se vám povídka líbí.Já někdy napíšu další1621222510

    Příspěvek z 27. září 2015 ve 20:48.
    krazyrayray v něm napsala:

    Jeeee

    Moc se ti to povedlo!!!! Krásná povídka!!! :)))

    Příspěvek z 27. září 2015 v 7:05.
    konemy v něm napsala:

    Super

    Páni! Takhle jsem se na to nikdy nedívala! Úžasný