Alíkovina

Stezka odvahy trochu jinak

vydáno  •  Volný čas venku
Každý určitě zná klasickou stezku odvahy. Na táboře, ve škole nebo na přenocování u kamaráda. Já jsem nedávno prožila úplně jinou.

Nedávno jsem měla jet v pátek k taťkovi později, kvůli novému kroužku. Z kroužku jsem jela na autobusové nádraží na skládací koloběžce, aby to bylo rychlejší, ani tak jsem autobus v 18:00 nestihla. Hodinu jsem čekala na další autobus a už se začalo pomalu stmívat.

V cca 19:50 autobus přijel do dědiny kde bydlí taťka. Rychle jsem si poskládala koloběžku a vydala jsem se směrem k domku, kde taťka bydlí. Normálně chodívám kolem dřev, ale protože už byla tma a tam nebyly lampy řekla jsem si, že pojedu kolem hlavní silnice po chodníku. Všude bylo ticho a z nějakých důvodů nesvítily skoro žádné lampy. Hrozně jsem se bála a tak jsem si řekla, že půjdu pěšky a koloběžku ponesu.

Přesto, že jsem šla pěšky jsem kvůli nesvítícím lampám několikrát na chodníku zakopla. Po jedné straně chodníku jsou takové děsivé keře a stromy. Taky jsem prošla kolem hospody, v které se svítilo a to mi moc na odvaze nepřidalo. Když už jsem došla k místu, kde bych vycházela, kdybych šla kolem dřev, uviděla jsem podle svítícího mobilu podivného chlápka, který seděl už za mnou v autobuse. Zrychlila jsem. Pořád jsem se otáčela za sebe, když v tom najednou zmizel. Pomalu jsem utíkala a už jsem byla v klidnější části, která je plná domečků. Tam ani moc těch lamp není, takže zase tma. Pořád jsem pokračovala a ohlížela se za sebe. Už mi zbýval jen kopec, tak jsem si oddychla. Pod nohama mi chrastilo kamení a byla jsem vyděšenější, než když jsem šla kolem hlavní silnice po chodníku. Z jedné strany cesty je vysoká tráva a za ní velký sráz dolů. Z druhé strany je skoro vykácený les, ale i tak to vypadá děsivě. Ještě zbývalo tak minimálně dvacet metrů do zatáčky a to co jsem viděla mě dostalo. Tam byla úplná černočerná tma a z jedné strany je hustý les a z té druhé pozemek souseda. Už jsem byla skoro nahoře, když v tom mě k smrti vyděsil sousedův velký pes (nevyznám se v plemenech, ale vím že je hodně velký). Konečně jsem došla na taťkův pozemek, ale taťka má vchod do domu, až na druhé straně velké zahrady. Zakopla jsem na schodech o rohožku. Celá šťastná a zmrzlá jsem vzala za kliku a vkročila do domu.

Toto byla nejděsivější a nejdelší stezka odvahy, kterou jsem kdy zažila (dlouhá 1161m, a trvala mi cca 45 minut.).

Autorka: (12 let)
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (3)

Příspěvek z 23. listopadu 2015 v 19:23.
terikadockalova v něm napsala:

přesně tak 442121

Příspěvek z 17. listopadu 2015 v 19:48.
TerkaXP v něm napsala:

Bobřík odvahy ti byl udělen! :D

Jejda :D Máš u mě naprostý respekt :D Já bych snad utíkala tak,že bych tam někde zakopla,rozbila si hlavu a kdo ví co ještě :D Já jsem strašný strašpytel :D Když potkám někoho,nebo něco co se mi nezdá,hned začnu myslet na to nejhorší :D Přemýšlím že napíšu článek o mých příhodách co mě vystrašily :D Jejda, vždy když čtu nějakej kvalitní článek na alíkovi tak mě napadne co bych mohla napsat :DD

Jinak,vážně pěkný článek :) Líbilo se mi jak si tam využila různá slova,hezky jsi to měla popsané což cením:) Mělo to hlavu a patu a já se nemohla dočkat až se dostanu ke konci a řeknu ti co si o tom myslím :) Prostě pecka! :)

Příspěvek z 17. listopadu 2015 v 15:10.
Pavla04 v něm napsala:

chápu!

taky bych se asi strachy po*****! a předpokládám že jindy ti cesta trvá 20 minut a teď 45 protože jsi šla tak pomalu aby tě nikdo neslyšel a ty jsi naopak slyšela každěho! :D
19