Alíkovina

Strážci Země – ukázka z knihy

vydáno  •  Knihy

Dobrodružný příběh vás zavede do prastarých hvozdů, kde se Olaw snaží zjistit, proč ostatní strážce nemůže probudit z dřímot z jejich stromů odpočinku. A proč se na svět vkrádá chaos a všechno živé je tak v ohrožení?

Obálka knížky Strážci Země, © Tomáš Crlík

U druhého břehu jezera vyplula vydra a v tlapkách držela věc podobnou kamenu. Ulehla na záda, jako by chtěla spát na hladině, a ostrými zuby v čelistech drtila skořápku mušle, aby odhalila chutný vnitřek. Po chvilce sklepala z hedvábného kožichu na bříšku zbytek skořápek a opět zmizela pod vodou. Jakmile čenich s vousky vyjel na světlo, doplavala na mělčinu a vylezla na kámen.

Kvák, kvák, kvák znělo kolem.

Kolem strážce bylo v momentě rušno. Po vodě k němu plulo hejno ptáků, mezi hnědými kachnami bylo vidět sivé kačery s hnědou hrudí s tmavě zeleně lesklou hlavou. Vydra zbystřila, jako by i ten tvor s kůží podobné kůře modřínu začal kvákat. Zakroutila hlavou a šla si po svém.

Ale bylo to tak. Strážci Gathary uměli řeči všech tvorů na Zemi. Pokud se na světě objevil někdo nový, stačilo se s ním na chvíli spojit a naučili se jeho řeč. Byli schopni vidět jeho vzpomínku od zrodu do konce, ale to používali jen v krajní nouzi. Nebylo zdvořilé někomu brouzdat myslí. Dokázali na sebe vzít podobu každého žijícího tvora na Zemi, ale vždy byli o něco větší než daný druh.

Vtom z dáli něco zaznělo.

„Urččitě tam bude, vydržž ješště chvíli. Pán rád chodí k ježžeru.“
Zpod holých větví modřínů vyšly dvě postavy. Jedna těžce oddychovala
a škrtala nohama o zem.

Strážce se otočil a s úsměvem pohlédl na loprachy.
Huraggovi zářily oči štěstím. „Pane,“ vykřikl radostí, „tak je to pravda! Vy jššte vžžhůru.“ Odstrčil paži svého druha, kterému pomáhal v chůzi, a obejmul pána, div ho neshodil do vody.

„Buď zdráv,“ promluvil strážce a upřel zrak na sáh vysoký modřín, „rád tě vidím.“ Prohlížel loprachovi každou haluz trčící do stran, jestli je v pořádku. Oživlý stromek měl ruce ze dvou větví a kmen mu ve dví rozdělovaly nohy.

Každý strážce měl svého lopracha, který dohlížel na jeho strom odpočinku, když spal, nebo když cestoval po světě. Žádný z loprachů nesměl opouštět domov. Také uměli řeči všech tvorů, a když si přece potřebovali na chvíli odpočinout, dokázali nohy zapustit do země, změnit je v kořeny a jako nehybný stromek pak mohli pár dní i nocí prospat. Vždy byli ale spjati se stromem strážce.

Huragg si ukázal na hrudníček. „Žžde jššem to ččítil, pane. Tu boleššt, kdyžž byl kmen žžaššažžen ohněm.“
„Ohněm?“ podivil se Olaw.
„Omluvte mě, žže jššem nebyl na blížžku, ale věděl jššem, kdo k vám míří. Já věděl, žže modřínu neublížží. Tak oni vášš, přečče probudili,“ zatleskal tříprstýma rukama.
Olaw si zamyšleně přejel po plnovousu. „Byli tu strážci?“
„Kdepak. Ale Forgoll měl pravdu, žže oni to dokážží, žže oni jššou tím pradávným neklidem Žžemě.“
Olaw pohlédl na Huraggova společníka. Větve Forgollovi netrčely do stran jako u modřínů, ale byly nachýlené k nebi. Barva jeho kůry byla charakteristicky šedivá a haluze měly vejčité pilovité žebernaté lístky. Stál před ním cizí loprach a byl to habr.
„I ty buď zdráv,“ padl Olaw ve zdvořilý úklon.
„Pane,“ vysoukal ze sebe Forgoll. Chtěl se také uklonit, ale nohy se mu zapletly dohromady a padl tváří do trávy.
Huragg k němu doběhl, chytl ho za paži a pomohl mu vstát. „Užž je to v pořádku, dokážžal jšši to, díky tobě šše vžžbudil šštrážžčče. On žžachrání ššvět.“
Forgoll nedokázal zadržet slzy a zpod víček ronil lepkavou mízu.
„Ale nač ten smutek?“ vyhrkl Olaw. Došel k němu, popadl ho za pas a vyzdvihl do výše.
Habr stále vzlykal a pěstičkami si otíral slzy z tváří. Když znovu otevřel oči a spatřil tu usměvavou tvář, řekl:

Modříne opadavý, jediného tebe žžima jehličč žžbaví,
ažž budešš opravdu žžoufalý, přešš nošš tebe trefí.
Muššíšš hledat modřín opadavý, tam ššpí pomočč i on to ví.

Hleděl do očí tmavých jak dva kaštany, o něco mladších než sám svět.

Háj prašštarý, jediný on žž nich je šštále uššměvavý,
ty víšš, který šštrážžčče tam ššpí. Najdi modřín opadavý.
Šštrom, který je jiný nežž ošštatní jehliččnany, modřín opadavý...

„Ty jsi o mně složil písničku?“ rozesmál se Olaw. „Mám je moc rád. Jak to víš?“ Forgoll nepřestával popotahovat a plakat.

Strážce si ho nadhodil v náruči a přitiskl k rameni. Každý z nich tak kdysi nosil svého lopracha po světě, když byl malý, a ukazoval mu rostliny a tvory, ale to byla jiná doba – život teprve pronikal z moře na pevninu.

Protože svůj strom odpočinku potřebovali strážci chránit, když se vydali na cesty nebo museli odejít z povinnosti, vytvořili loprachy. Každý strážce utrhl větvičku ze stromu odpočinku, zasadil ji do země, přivolal mraky, aby jí dal vláhu, a za nocí jí zpíval písně. Pak ruce položil na kůru a stromkem prostoupilo modré světlo od kmene až po poslední haluz. Nato z hlíny vystoupil loprach, na kmenu se objevila tvář a on poprvé s ústy dokořán hleděl na svět kolem.

Související:

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (2)

Příspěvek z 25. listopadu v 19:05.
tenista v něm napsal:

Já doufám že vyhraju: nemám co číst;-(

Příspěvek z 25. listopadu v 15:37.
JáJá1 v něm napsal:

Zajímavé, možná, že si to někdy přečtu.
ps. třeba ji vyhraji.:-)