Alíkovina

Strážný břečťan - 10. kapitola

vydáno  •  Kultura
Strážný břečťan temnými zelenými lístky hájí mystéria dávných událostí. Marině šlo hlavou mnoho věcí, které musí vyřešit. Během svačiny zaběhla k mailu, ale babička zatím nic dalšího nepsala. Marina chvíli stála před počítačem, kousala si palec i s nehtem a pak se rozhodla.

© Radkaa

Prorázovala chodbou a odvážně zaklepala na dveře kabinetu profesorky Aine.

"Co si přejete, Marino?" objevila se Aine ve dveřích.
"Víte, paní profesorko," začala Marina, "myslela jsem si... totiž... chtěla jsem se zeptat, jestli nevíte, jak by se dalo zjistit, po kom mám ty vílí geny?"
Profesorka se malinko usmála: "Marino, nemyslete si, že jsme nepátrali v minulosti vašeho rodu. Ze strany otce jsme žádnou vílu ani elfa neobjevili a vaše matka je i pro nás stále záhadou. A stále po ní pátráme. Ještě něco máte na srdci?"
Marina vzdychla: "Tak bych aspoň chtěla poděkovat tomu kentaurovi, že mě zachránil."
"Poděkovala jsem za vás, Marino. Astrologové a mudrci nemají rádi, když je někdo vyrušuje od práce."
Marina zamyšleně odcházela do učebny. Mám to! poskočila najednou na schodě. Tenhle nápad musí vyjít! Ale potřebuju se podívat na plán pozemků školy.

Po svačině je profesorka Aine vedla do salonku.
"Pořád si nemůžu zvyknout, že mám tak lehké tělo," zoufal Vilda. "Jak se mi pohnou křídla, zamávají se mnou." S Vildou opravdu jeho hnědá křídla s bílým páskem, křídla bělopáska, mávala jak s osikou vítr.
Jediný, kdo kráčel jistě, byla Marina. Ostatním musely vychovatelky i Vilma pomáhat.
"Umíš si představit, jak jsme šli k Albě?" udělala na Marinu obličej Médea.

V salónku visela na stěnách od podlahy až ke stropu obří plátna, která zachycovala lesy, pole, louky, moře, jezera, řeky, tůně. Nikde však není jediného živáčka. Jen rostliny. A na každém obraze štítek s názvem místa.
"Glenfinnan, Skotská vysočina," četla Marina a blížila se k obrazu. Ještě si stačila všimnout vysokých zelených kopců a náhle stála v údolí na úpatí těch kopců. Prudký vichr s ní smýkl, srazil ji do trávy. Rychle se pokusila zvednout. Jenže vítr se jí opřel do křídel a nadnesl ji. Dopadla na všechny čtyři. Zmocňovala se jí panika.
Jaké štěstí ji zaplavilo, když se před ní objevila Phoebe, která kroutila hlavou a říkala: "To se ještě nestalo, aby někdo proletěl obrazem. Pojďte," podala jí ruku a vtáhla ji do neviditelného prostoru.
Krok a vystoupily z obrazu v salónku.
"Naštěstí Médea viděla, kam jste, Marino, zapadla. Tak jsme vás nemuseli hledat po celé Evropě," usmála na ni povzbudivě Aine. "Tyto obrazy totiž namaloval Rafael Santi jako brány do světa. Máme je po celé škole, ve všech pavilonech. Skrz obraz tam to jde lehce, ale zpátky se zatím sami nedostanete. Proto se střežte položit na plátno obě dlaně, jako to provedla Marina. Víc se o Rafaelových bránách dozvíte při výuce, naučíte se jimi procházet. Zatím jsou pro vás nebezpečné a tudíž zakázané stejně jako vílí brány."

"Před obědem by se cvičit nemělo," rozumovala Kydippé a stahovala si dlouhé hnědé vlasy do culíku.
"Jenže tělocvik s madam Blanche není tělocvik ale téměř balet," hekla na to Médea při zavazování tkaniček.
Balet? zamrkala Marina a zvědavě se hrnula ze šatny do sálu.

Páni! vydechla, když spatřila rozlehlý sál s vysokými okny, kolem nichž splývaly řasené závěsy.
"Zlatíčka, vítám vás v tančírně, přistupte blíže," vítala je taneční mistryně Blanche, drobounká víla s křídly vážky a vlasy staženými do drdůlku, jako to nosí baletky.
Jak k ní kráčeli po sametově zeleném koberci, sledovala jejich pohyby a pravila: "Až na jednu výjimku se pohybujete jako orangutáni. Čeká nás spousta práce... Vy, studentko," ukázala na Marinu, "přejděte přes sál."
Marina prošla a madam Blanche zatleskala: "Bravo, bravissimo! A nyní vy," ukázala na Vildu.
Vilda si posunul brýle na nose a pochodoval.
"Mon Dieu," sepjala madam Blanche teatrálně ruce. "Jdete jako orangutánek, maličký orangutánek, který si na zádech nese čtyři prkýnka."
Vilda si zničeně posunul brýle a sledoval ostatní spolužáky, jak se na pokyn madam Blanche potloukají přes sál.

Babočka bodláková (Vanessa cardui), spodní strana křídel.

"Už vím, na čem jsme, a nyní do práce," zatleskala madam Blanche a nechala je nastoupit před zrcadlo. Začali trénovat rozpohybování jednotlivých křídel.
Madam vysvětlovala: "Vílí křídla sice vypadají jako motýlí, ale kdyby víla měla opravdu motýlí křídla, při první procházce v lese by se jí křídla potrhala a rozpadla na prach. Určitě jste si stačili vaše křídla prozkoumat. Zjistili jste, že v nich proudí krev a míza, že se skládají z kostí a chrupavek a jsou protkána nervovými vlákny. Prostě mají stejné složení jako končetiny. A stejně jako končetiny se dají ovládat."
Madam Blanche jim předvedla celou škálu pohybů, až se museli smát, co se dá s křídly předvádět. Potom pokračovala: "Určitě také víte, že křídla slouží vílám jako čidla, později se naučíte s nimi vnímat vše za vašimi zády... Kromě toho, že vám narostla nová část vašeho těla, vaše původní tělo se změnilo. A vše dohromady vám působí větší či menší potíže. V hodinách tance se pokusíme vaši mysl, vaše tělo a křídla harmonicky spojit. Jako dáváte pokyn ruce, aby se zvedla, stejně tak musíte přijít na to, kam vyšlete z mozku příkaz, aby pohnul křídlem."

Postupně se lepšili a nakonec mohli nacvičit i úplné otevírání a zavírání křídel, aby se sobě mohli vyhýbat v úzkém prostoru. Či aby mohli alespoň projít dveřmi.
Během taneční hodiny Médea chvílemi házela kratinké pohledy na každého z kluků, a když její pohled některý z nich zachytil, rychle uhnula a zajímala se o něco jiného.
Na konci lekce jim madam Blanche přikázala, aby trénovali ještě večer půl hodiny, klidně mohou přijít i sem do tančírny. A poradila jim, aby hned po probuzení cvičili chůzi s knihou na hlavě.
"Víly musí být ladné a vznešené, nesmí se pod křídly hrbit," zvedla ukazováček a propustila je.
V šatně zase upovídaná Kydippé rozumovala: "Jestli, Marino, nebyla vílou tvoje mamka, tak je naprosto jasné, že tvůj taťka je elf."
"Ale můj taťka není elf," zamračila se Marina.
"To nemůžeš vědět. Co když potkala tvoje maminka v lese za tou vaší Jelení vískou nějakého elfa a..." Kydippé se významně usmála.
Marina lapla po dechu a pak vystartovala: "To teda vůbec není pravda. Moje maminka byla tatínkovi věrná a navíc já mám po tátovi vlasy."
"No tak se hned nerozčiluj," potřásala hlavou Kydippé. "Moje prababička měla například milence, který byl synem nymfy. No a od té doby máme všichni v rodině rybí ocas."

Po obědě čekali v učebně na hodinu bylinářských praktik profesora Valeriána a Vilda všechny poučoval: "Brácha o tomhle profesorovi říkal, že se nejdřív zdá, že po studentech nic nechce, ale nakonec se musel do září naučit celý Mattiolliho herbář..."
Víc už Vilda neřekl, jelikož dovnitř vstoupil očekávaný profesor oblečený do staromódního špatně padnoucího obleku, sundal si klobouk, rozhlédl se po třídě a prohlásil: "Ani si nesedejte, půjdeme do bylinářské dílny, kde se seznámíte s procesem výroby herbářů."

Bylinářská dílna se nacházela v hlavní budově školy. Cestou si všimli strážných elfů schovaných mezi stromy. Další orli již neudeří.
Vstoupili do bylinářské dílny a do nosu je praštily nespočetné vůně.
"Bylinářství je součástí biologie," začal profesor a čistil si přitom silné brýle, "na jiném gymnáziu byste měli jen biologii, ale my ji rozdělujeme do mnoha oborů. A protože platí, že není bylina aby na něco nebyla, začnete právě tím nejdůležitějším – tedy bylinářstvím... A protože nám přeje počasí, začneme sběrem bylin do herbářů.
Každý z vás si během studia vytvoří herbář s více než tisíci položkami. Dneska se vydáme na cvičnou louku, kde nasbíráte první nejběžnější: chrpu, čičorku, mochny, tolice."

Chrpa luční

Každý ze studentů dostal nůžky a desky s nastříhaným novinovým papírem a vypochodovali za profesorem, který si i v tom červnovém horku opět nasadil klobouk.
Když došli k louce, profesor řekl: "Než se vrhnete na louku a do přilehlých hájů, povíme si něco o etice sběru bylin. Až přijdete k bylině, pozdravíte ji a požádáte o vzorek do svého herbáře. Bylina vám sama ukáže, kterou její část si smíte ustřihnout. Poté nezapomenete poděkovat."

Konečně začali sbírat a Buližník brblal: "Mě kytky nikdy nebavily. Já mám radši zvířata."
"Lisuj si zvířata," protočila oči Médea.
Marině se desky rychle plnily bylinami, z nichž dobrou polovinu neznala. Přitom vklouzla do háje, proběhla jím a pak rázovala s deskami do kopce. Na jeho vršku, přesně jak bylo nakresleno na plánu pozemků Rafaelovy školy, stála hvězdárna.
"Marinóóó, počkééj," volala za ní Médea a i s Buližníkem funěla do kopce. "Kam to jdeš?"
"Musím mluvit s tím astrologem," mračila se Marina rozmrzele, že její útěk někdo odhalil.
Hvězdárna byla nádherná žlutá stavba s mnoha okny a lesknoucí se kupolí. Vstoupili do vrátnice a vrátný – kentaur v lidské podobě ale s kentauříma ušima - je zastavil.
"Potřebuji mluvit s nejvyšším astrologem Arthosem," upřela na něj Marina vážný pohled.
Vrátný dlouho hleděl, jakoby nerozuměl, a pak řekl: "Pan ředitel nesmí být rušen. Vyřídím váš vzkaz a on si vás možná v dalších dnech zavolá."

Chrpa polní

Zklamaná Marina mlčela, když se vraceli. Vzali to do háje jinou cestou a náhle Buližník zašeptal: "Vidíte to taky?"
Mezi stromy stála vílí brána. Kamenný oblouk bez dveří, který vypadal jako pozůstatek rozpadlého kostela. Oblouk porůstal břečťanem a průhled vstupu halila hustá mlha. Z ní vyšla stará víla v břečťanově zeleném rouchu s křídly netopýra a poodstoupila, aby mohli vejít.
Marina přemýšlela: do takové brány možná vstoupila maminka...
"Počkat, tam nesmíme," chytla Marinu i Buližníka za ruce Médea. "Ve školním řádu je napsáno, že dokud neodmaturujeme, do vílích bran máme zakázáno-"
"Co tady děláte?" ozval se dusot koňských kopyt a hlas kentaura Arthose.
"Pane řediteli," začala rychle Marina. "My... my jsme byli za vámi. Chtěla jsem vám poděkovat, že jste mě zachránil, a poprosit vás, jestli byste nemohl sestavit horoskop mojí maminky. Víte, ona se ztratila..."
Marina vysílala na vysokého zamračeného Arthose pohled žalostné čokolády a Arthos jí s kamennou tváří po chvilce váhání řekl: "Potřebuji znát datum, místo a čas narození vaší matky. Až tohle budete vědět, přijďte," dokončil Arthos a vstoupil do mlhy brány. A břečťanová víla za ním.

"Napíšu babičce mail," plánovala radostně Marina. "Snad bude vědět, v kolik a kde se maminka narodila."
Raději bránu opustili a vraceli se hájem na louku. Tam kromě profesora Valeriána stála i Aine.
Okamžitě se na ně obrátila a její krásná tvář byl jeden bouřkový mrak.
"Víte, že jste porušili školní řád?"
Vykulili oči.
"Chtěli jste vstoupit do brány. Kdyby vás kentaur Arthos nezastavil, kdoví, co by s vámi teď bylo. Jelikož jste nakonec do brány nevstoupili, dostanete mírný trest. Paní Zlatuše potřebuje pomoct zařadit stovky knih, které byly přes léto u knihaře v opravě, takže po večeři místo volna půjdete do knihovny."
Nyní pohlédla na Marinu: "Všechny říše elementálů teď hlídají vaši bezpečnost a vy se takhle nezodpovědně chováte."
Marinu mrzela slova profesorky Aine a ve studu sklopila hlavu: Vždyť já hledám maminku, tak proč se všechno obrací proti mně?

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (4)

Příspěvek z 1. března 2010 ve 23:13.
Radkaa v něm napsala:

Možná se budeš divit, ale každá knížka není opsaná. V případě Rafaelovy školy jsou kapitoly zveřejňované se souhlasem autorky - Renaty Štulcové, která je zároveň zveřejňuje na svém blogu. 16

Příspěvek z 1. března 2010 v 19:53.
AluSsak v něm napsala:

taky se ti to ukázalo??

ahoj mě se ukázalo přes email že opisuju knížku ale každá knížka je asi opsaná tak co jim je208

Příspěvek z 28. února 2010 v 19:15.
čertic v něm napsal:

to je kkkkkkkkrrrrrrráááááásssssssssska

no to je nnnnádhera  tohle jsem už viděla ale něco takovího vau jeto nádhera !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Doporučuji se nato podívat1626254