Možná vás to překvapí, ale nejste v tom sami. Děje se to častěji, než se zdá.
Proč nás někdy štve, když někdo dělá něco dobrého?
Představte si třeba, že spolužák začne sbírat odpadky, i když to není jeho bordel. Nebo že někdo pomáhá stařence s taškami, věnuje se dobrovolnictví, snaží se omezit zbytečné plasty, odmítá rychlou módu, přispívá na charitu, pomáhá znevýhodněným nebo se zastává slabších.
A místo „to je hezký“ se najednou ozve něco jako:
- „To se jen předvádí.“
- „Chce být za svatouška.“
- „Myslí si, že je lepší než ostatní.“
- „Dělá to jen kvůli lajkům.“
Taky jsem se přistihl, že mi to někdy leze krkem. A přitom vím, že to není fér.
Ale nejde jen o to, když někdo dělá „něco navíc“. Někdy nás začne štvát i ten, kdo nedělá to, co většina ostatních – třeba nepodvádí ve škole, nekouří nebo se nechce zapojit do nějaké šikany. I to v nás někdy může vyvolat nepříjemné emoce vůči němu.
V angličtině to má i název: Do-gooder derogation. Znamená to, že shazujeme nebo zesměšňujeme lidi, kteří trochu vybočují tím, že se snaží být lepší, hodnější, spravedlivější, zodpovědnější. Často proto, že v nás probouzejí nepříjemný pocit. Připomínají nám něco, co sami cítíme, ale nechceme si to přiznat.
Trocha psychologie na vysvětlenou
Reakce na „ty hodné“ často nebývá jen o nepřejícnosti. V psychologii se tomu říká kognitivní disonance – nepříjemný pocit, když naše chování není v souladu s tím, co sami považujeme za správné.
Když někdo jiný udělá něco správného, může nám tím nastavit zrcadlo. Připomene nám, že jsme to taky mohli udělat, ale neudělali. A to nás zabolí. Abychom se toho pocitu zbavili, máme tendenci jejich snahu zlehčit nebo zesměšnit.
Je to přirozený vnitřní obranný mechanismus. Není na tom nic „špatného“. Spíš je dobré si ho uvědomit a nenechat se jím ovládat.
Jak se v tu chvíli cítíme?
Většinou nejde o to, že bychom fakt měli něco proti tomu člověku. Spíš se nám ozve v hlavě hlásek:
- „Vypadám teď jako línej srab?“
- „Měl/a bych to dělat taky?“
- „Co když mě ostatní srovnávají?“
To jsou přesně ty momenty, kdy v sobě cítíme skličující tlak. Ten pocit je fakt nepříjemný. A mozek se ho proto snaží co nejrychleji zbavit. Jak?
- Udělá z toho druhého blbce.
- Zlehčí váhu toho, co dělá.
- Začne pochybovat, jestli to vůbec má smysl.
- Najde „důvod“, proč je to dobré vlastně špatné.
Takhle si mozek chrání sám sebe před pocitem viny nebo trapnosti. Stává se mi to taky. Neznamená to, že jsme špatní lidé. Znamená to, že si jen chráníme svoje pohodlí. Ale můžeme si toho všimnout a zkusit na to reagovat jinak.
Někdy jsou ti hodní i trochu otravní
Občas se najdou lidé, kteří upozorňují na nespravedlnosti, zastávají se slabších nebo prostě jen říkají nahlas, co je správné. A nebojí se být slyšet.
Ano, můžou působit jako „otravové“. A někdy mě takoví lidé taky štvou. Ale často to dělají ne proto, že by se chtěli vytahovat. Ale protože jim na něčem opravdu záleží. A to chce kus odvahy.
Nemusíme jim hned tleskat. Ale můžeme se zkusit zamyslet, proč nás to vlastně rozčiluje. Možná to totiž není o nich ale o nás.
Dospělí to mají někdy těžší než děti
Možná si myslíš, že se posmívají hlavně děti. Ale víš co? Dospělí to často dělají taky. Jen to občas maskují chytřeji. Mají totiž roky tréninku v tom, jak se necítit špatně. Vybudovali si různé obrany, aby nemuseli měnit svoje návyky nebo postoje.
Když někdo kolem nich udělá něco správnějšího, může to v nich spustit podobné pocity jako v dětech. Jen silnější. A jejich mozek se brání:
- Vysmívají se.
- Zlehčují vážnost problému.
- Odvádějí pozornost jinam.
- Dělají mentální kotrmelce, aby si mohli říct, že to vlastně dělají líp.
- Nebo se prostě rozčilují a nadávají.
Děti ale mají jednu výhodu. Ještě nejsou tak zabetonované. Mají šanci, že tyhle vzorce nepřevezmou.
Zkus příště něco jiného
Až tě příště někdo rozčílí tím, že udělal něco hezkého nebo zodpovědného, zastav se na chvíli.
Zeptej se sebe:
- Proč mě to vlastně štve?
- Neozývá se tam náhodou nějaký můj pocit?
- Co když mě to ve skutečnosti inspiruje?
Nemusíte být dokonalí. Nemusíš být první, kdo pomáhá. Ale můžeš být tím, kdo se k posměchu nepřidá. A kdo třeba časem udělá taky něco dobrého.
Inspirování dobrými činy, © DALL·E 3
Malý krok k většímu dobru
Být hodný není vždycky jednoduché. A často to není populární. Ale někdy stačí málo.
Třeba jen nechat druhé jít dobrým příkladem. Bez toho, abys je hned stáhl dolů. I to je dobrý začátek.
A pokud jste právě tou osobou, která dělá něco správného, a ostatní se ti smějí, může to bolet. Ale jejich posměch často znamená, že jsi něco trefil/a. Že ses dotkl/a místa, které by radši nechali spát. A možná jsi právě tím malým činem zasel/a semínko, které v nich časem vyklíčí.
Otázky na závěr
Zažili jste podobnou situaci? Jak jste ji zvládli vy? Můžete se podělit v diskuzi, nebo zahlasovat v anonymní anketě.
Zažili jste někdy, že se vám někdo posmíval jen proto, že jste udělali něco správně?
Byli jste někdy v situaci, kdy jste se sami posmívali někomu, kdo udělal něco správného?
nějak jsem si toho článku nevšimla
