Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Stydlivý mák - 25. kapitola

    vydáno  •  Knihy · Rafaelova škola - prima
    Stydlivé okvětní plátky máku odhalí makovici létem zmoudřelou. "Mám ráda, jak voní les na podzim," říkala Marina a natahovala do nosu noční vůni. Blížil se konec října, a protože primáni již zvládli létání v měsíčních paprscích v bezpečí sálu, vydali se dnes na první létání ven.

    © Radkaa

    Nad lesy se klenula bezmračná obloha. Měsíc dělila od úplňku jen tato noc a nastávající den a jeho bílé světlo bylo tak silné, že to vypadalo, jakoby celý měsíc pulzoval.
    "Měsíční světlo je světlo z minulosti," řekla Aine a nikdo z nich nevěděl, co tím myslí.
    Kráčeli v přítmí zkroucených větví prastarých listnáčů, aby je měsíční světlo nenadnášelo.
    Buližník taky nasál podzimní vůni a nepoeticky prohlásil: "To tak pěkně páchne hnijící listí."
    "Pšt," obrátila se na ně Aine, jež je doprovázela ještě s ředitelkou Flórou a s elfy.
    Když došli na pokraj palouku, desítky elfů na ochranu Mariny byly rozestoupeny kolem louky i v lese okolo a madam Blanche dávala poslední pokyny, které zakončila slovy: "Pamatujte, že jakmile zaletíte do stínu, okamžitě se snesete dolů. Tak ať vás nemusíme sundávat odněkud pomocí jeřábu."
    Přikývli a vkročili na louku. Zapřisáhlý nepřítel létání Buližník se vznesl jako první a fofroval přes louku, že mu Vilda málem nestačil. Jakmile Buližník zalétl mezi stromy, usedl na první pořádnou větev. Vilda přistál vedle něj a oba se pohodlně uvelebili, aby je nebrněla těla, až ráno polezou dolů.

    Měsíc

    Marina se vždy bála pocitu, který do ní vstoupil s měsíčním světlem. V tom okamžiku zapomínala na celý svůj život a jediné, po čem toužila, bylo se vznést a letět a tančit až do prvních slunečních paprsků.
    Marina poletovala v nízké výšce nad uschlou podzimní trávou, až si všimla, že už je na palouku sama. Všichni se v nadšení z létání vydali dále. Tak se také osmělila na protější stranu, kde viděla v rozestupu mezi stromy měsícem zalitou cestu.
    "Marino, dej na sebe pozor," zaslechla z dáli hlas Aine. Zněl tak starostlivě, jako když ji babička před něčím varuje. Marina však mezi kmeny viděla elfí stráže, a proto se cítila v bezpečí. Když se budu držet v měsíčním paprsku, nic se mi nemůže stát, říkala si.
    "Marino, počkej na Světlanu!" zaslechla ještě třesoucí se hlas Aine, jenž jí zněl myslí jako ozvěna.

    Cesta, nad níž letěla, se úžila, břízy se ve výškách spojily jako kostra klenby katedrály, kterou se dovnitř dere stříbrné světlo. Marina si všimla, že cesta přestala být ušlapaná, pokrývaly ji koberce mechu, z něhož jako kostnaté drápy vystupovaly kořeny stromů.
    Teď už Marině přestávalo být tak bezstarostně lehko. Teď se jí ještě silněji vracelo do mysli Ainino volání: Marino, dej na sebe pozor...
    Kde to jsem? ohlédla se a vtom vlétla do stínu. Ihned se počala snášet. Marně mávala křídly.
    "Au!" zakňučela, když žebry dopadla na tvrdou větev.

    Rozložitá lípa se zachvěla a kolem Mariny se rozpršelo suché listí. Rychle chtěla slézt, vždyť po stromech se umí pohybovat jako veverka. Jenže se křídly zasekla mezi větvičkami, jakmile se malinko pohnula, bodaly ji a řezaly.
    Musím se metamorfovat, došlo jí. Jenomže - jak byla vyděšená a roztřesená, metamorfóza se jí nedařila.
    "Marino, Marinko!"
    "Tady jsem, paní profesorko! Tady! Na stromě! Na tom velikém... starém..."
    Marina viděla, jak se Aine v dáli prodírá lesem, slyšela ostatní spolužáky.
    "My ji půjdeme hledat tamhle," navrhoval Buližník.
    "Kdepak," ozvala se přísně madam Blanche. "Ještě se ztratíte i vy. Budeme se hezky držet pohromadě."

    "Co se děje, královno? Proč jste mě dala zavolat?" zaslechla Marina Arthosův hlas a srdce jí poskočilo nadějí, že Arthos ji určitě objeví.
    Aine hořekovala: "Marinka se ztratila..."
    "Jako obvykle," pronesl klidně Arthos. "Spíš by mě překvapilo, kdyby se neztratila."
    "Arthosi, na vtipy není čas. Vždyť jí někdo chtěl tak ublížit, jestli ji teď uchvátil..."
    "Aine neplač, přivedu pomoc," pravil Arthos.
    "Tady sem," zavolala Marina znovu, ale jako kdyby mezi ní a ostatní někdo postavil neviditelnou zeď.
    "Puku, dělej, kde se loudáš?" zaslechla zase nervózní Ainin hlas.
    "Jsem spal, Veličenstvo," zívl Puk. "Co se stalo?"
    "Hledáme Marinu, doběhni k tvému otci, ať nám pošle pomoc."
    "Rozkaz, Veličenstvo."
    Jaktože mě neslyší? nechápala Marina a pak pohlédla pod sebe.

    Kdo je původcem tajemných spirál?

    Pode mnou je tráva v kruhu... Vílí kolo! Vlétla jsem do vílího kola... Jako maminka... Proto mě nikdo z nich nevidí... Ani neslyší... Co mám dělat? Jak se odsud dostanu? Musím se uklidnit a metamorfovat...
    Ale Marina se třásla víc a víc strachem i chladem, který se k ní dostával v podzimní mlze. Tu mlhu silný měsíc přitahoval a mrazil.
    Les byl plný kentaurů, faunů a víl, avšak míjely její strom, ve vílím kole pro ostatní neviditelný.
    Marina objala silnou větev trčící vzhůru. Přitiskla se k ní a rozplakala se.
    Přes slzy jako přes křišťál se jí rozpadaly aury stromů do barevné duhy, studené slzy jí klouzaly po tvářích, po rukou na hrubou větev, které se držela jako tonoucí stébla.

    Duha nad Kuněticko horou.

    "Přestaň brečet a přestaň se klepat. Jak mám v klidu spát?" zaslechla Marina dívčí hlas.
    Udiveně se rozhlížela: nikdo tady není, asi mám halucinace. Tu se větev pohnula a kolem Mariny se začaly shlukovat větve se zbylým suchým listím.
    "Už je ti tepleji?" zaslechla zase ten hlas.
    Konečně ji napadlo pohlédnout na kmen, který se proměňoval v ženský trup. A teď viděla i hlavu dlouhovlasé dryády i s lístky, které jí vyrůstaly z obočí i vlasů.
    "Je mi tepleji," špitla Marina.
    "To je dobře, aspoň se nebudeš klepat ale spát. Až vyjde slunce, budu se moci metamorfovat do lidské podoby, dřív ne, a pak tě z vílího kola vynesu. Teď tě aspoň takhle chytím do svých větví, abys nespadla, až usneš," zívla dryáda.
    "Děkuju," špitla Marina a podzimní dryádino listí ji obklopilo jako žlutá záclona.
    Marina zavřela oči, slyšela dupot kentaurů a z nebe se ozýval zpěv sirén, které plachtily nad lesy a hledaly ji. Marina se cítila tak provinile: kvůli mě Aine zburcovala všechny elementály, i lesní zvěř je snad všechna vzhůru. A já si tady sedím na stromě – teda na dryádě. Musí to být hodně stará dryáda, že se může metamorfovat až po východu slunce... říkala si Marina a oči se jí klížily. Ráno se na mě budou všichni zlobit, že mě celou noc hle...

    Lipová větvička

    "Vstávej, je ráno," zaslechla Marina zároveň se šustěním listí. Dryáda s ní třásla a říkala: "Pevně se mě chyť. Budu se pomalu metamorfovat, tak abys nespadla a nenatloukla si."
    Dryáda se z lípy metamorfovala v bytost podobnou člověku a zahalila se do pláště z listí, které jí vyrůstalo na tenkých větvích mezi vlasy. Přitom vystoupila z vílího kola a Marinu postavila na měkký mech mimo kolo.
    "Měla jsi štěstí, že chodím spát do vílích kol, aby mi v noci zvěř neokusovala kůru a fauni mě nebudili a neotravovali svými pozváními na schůzku," říkala Marině, která stála na mechu a třásla se zimou. "A ještě můžeš být ráda, že se ti to nestalo o noci před dušičkami. To bude dneska. Bůhví, kam by tě vílí kolo vtáhlo a kde bys mohla skončit..."
    "Já m-m-mám d-d-d-neska na-ro-ze-ni-ny," drkotala Marina. "Dvanácté."
    Dryáda se rozesmála: "Dvanácté? Co je to za věk? A dneska je dost nešikovný den pro narozeniny."

    "No to mě podržte," ozvalo se na cestě za Marinou. "Kdes byla?"
    "Puku!" vykřikla dryáda nadšeně.
    "Nazdar, Šárko, kdes ji našla?"
    "Nocovala v mých větvích tady nad tím vílím kolem."
    Puk ve své fauní podobě s kozlíma nohama vykukujícíma zpod dlouhé haleny a se silnými rohy poklekl ke kolu. "Tohle neznám."
    A Šárka mu přisvědčila: "Taky se mi zdá nové. A je jich tady takových víc. Za posledních tři sta let žádné nepřibylo, až těch několik před několika dny..."
    "Měla bys to říct královně Aine," řekl vážně Puk. "Pojď teď s námi."
    Šárka přikývla a vykročili by, kdyby se Marina nechvěla chladem jako osika.
    "Já budu určitě nemocná," brumlala.
    Puk zakroutil hlavou a Marinu zvedl. "To bychom tam nikdy nedošli. Ponesu tě a tentokrát budu konečně za hrdinu já a ne Arthos," usmál se Puk.

    Tahle lípa už opravdu hodně pamatuje.

    Jelikož byli primáni nevyspalí, prominula jim ředitelka Flóra dopolední školu a museli do postele. Když se probouzeli k obědu, Phoebe roztáhla závěsy v Marinině komnatě a řekla jí: "Hbitě, Marino, vstávejte. U královny v komnatě na vás čeká profesorka Kelaíno Temnomraká."
    Profesorka Temnomraká? Že by zjistila něco o mamince? Marina vyskočila téměř rovnýma nohama, rychle se převlékla a v běhu chodbou mezi obrazy a závěsy si stahovala vlasy do gumičky.

    "Marino, povedlo se nám téměř nemožné, a snad je to i tím, že máte dneska narozeniny, ale včera jsme našli tohle," řekla s úsměvem veliká Kelaíno a podala Marině krabičku.
    Marina se ani neodvažovala si představit, co by mohlo být uvnitř. Ale když krabičku otevřela, málem se jí zastavil dech.
    "Nožička!" vykřikla šťastně a s rozzářenýma očima pohlédla na Kelaíno i Aine.
    "Děkuju," zašeptala a zlatou nožičku si přitiskla k hrudi.
    "Není zač," řekla Kelaíno. "Musíme tě však poprosit, abys o nožičce nikomu neříkala, nikomu ji neukazovala. Ať si všichni stále myslí, že ji nemáš. Potřebujeme chytit pachatele."
    "Vy jste ho nechytili?"
    "Ne, nožičku našly malé sirény, když dováděly nad lesem vedle silnice. Díky ostrému sirénnímu zraku ji spatřily."

    Vlčí máky jsou vidět už hodně z dálky.

    Po obědě jim ale už výuku nikdo neprominul, a tak se Marina ocitla na zkoušce divadelního souboru. Nožičku měla na silné šňůrce za tričkem a v ruce třímala scénář. Pečlivě si v něm podtrhala svou roli šaška a nyní stála v šaškovské perelíně na jevišti po boku vysoké Markéty ze septimy, která hrála Rosalindu.
    Zkoušku řídila profesorka Stříbrná přezdívaná Lejdyna. Seděla s ostatními studenty v zšeřelém hledišti.
    Nacvičovalo se druhé jednání, čtvrtá scéna a Marina právě rázně říkala: "Pamatuju si, když jsem byl zamilovaný..."
    "Stop," zvolala Lejdyna. "Vy, to Marino, říkáte, jako když se s někým hádáte."
    Marina na profesorku upřela pohled překvapené bezradné čokolády.
    "Byla jste, Marino, někdy zamilovaná? No, nemusíte hned rudnout. Já po vás nechci jeho jméno. Jen si vybavte ten pocit, když si na něj vzpomenete..."
    Marina již hořela jako pole vlčích máků a s povzdechem vyprávěla Rosalindě: "Pamatuju si, když jsem byl zamilován, ach, zlomil jsem meč o kámen..." Marina se zarazila.
    "To už bylo lepší, ale je čas končit, naučte se do zítra obě tu scénu zpaměti," tleskla Lejdyna. "Nezapomeňte všichni vrátit rekvizity a kostýmy."

    Na to Marina čekala. V šatně odložila perelínu, jíž měla celou zkoušku ledabyle přehozenou přes ramena, a nevrátila se do sálu, ale zadními dveřmi ze šatny vyklouzla na chodbu. A tak se chytře zbavila Juliána, který na ni čekal v sále.
    Tak a jde se hledat šperkovnice, zaťala Marina pěst a vydala se chodbou a schodištěm do hudebního salónku.
    Při hodinách hudební výchovy s Pukem si všimla, že za salónkem je skladiště vyřazených hudebních nástrojů, a Puk tam zrovna dneska odložil svou syrinx a říkal, že jednou až bude mít čas, všechny ty nástroje opraví.
    Ale Marina si všimla, že ve skladišti nejsou jen hudební nástroje. Stály tam opřené dva obrazy, přes ně přehozený závěs, stará odřená komoda a rozpáraná pohovka a další a další předměty, které se ztrácely v šeru.
    Marina svírala v ruce zlatou nožičku jako amulet a nesla si baterku. Blížila se ke dveřím skladiště.
    Náhle zaslechla kroky.
    Krve by se v ní nedořezal.
    Honem!

    Skočila za závěs do okenního výklenku a v hrůze zatajila dech.
    Neznámý snad také ani nedýchal. Teď udělal tři dlouhé kroky a zastavil...
    Marina svírala v dlani zlatou nožičku.
    Další tři kroky... Okamžik ticha...
    A potom se závěs, za nímž se Marina skrývala, zavlnil a odhalil ji...

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 16. července 2010 v 11:39.
    Domečekv v něm napsal:

    Reakce na fandilek:

    jak pro koho 15

    Příspěvek z 12. července 2010 ve 13:22.
    fandilek v něm napsala:

    Krása

    Není co dodat - nádhera!