Holky mě začaly utěšovat a já se cítila ještě hůř. Potom se mi některé holky začaly posmívat a já jsem si řekla, že s tím brečením musím něco udělat. Jenže bohužel, když jsem volala mamce, tak jsem se vždycky rozbrečela. Tak jsem jednou zkusila své volání domů omezit a více si užívat s ostatními dětmi. Pak jsem si řekla, že se domů vždy vrátím a mamku zase uvidím.

Po nějaké době jsem si celkem zvykla spát mimo domov a teď, když někam jedu, snažím se si to co nejvíce užít. Najednou jsem zjistila, že se mi na soustředění líbí. Třeba účast na hrách a běhání s holkama po chodbách (bylo to rozhodně lepší, než volat mamce někde v koutku a odnést si ze soustředění pouze vzpomínku na svůj mobil a brečení). Z toho plyne ponaučení, že je lepší nechat mobil doma.