Začala vánoční atmosféra. V každém domě voní cukroví, hrají koledy, zapalují se svíčky na adventním věnci, všude je veselo. Až na jedno místo, a to právě rybník. Všichni kapři jsou smutní, že je jejich konec, protože rybáři loví a loví, hlavně aby vydělali.

„To je mi ale drzost,“ vztekal se Sumeček, když se tuto nevlídnost dozvěděl, „to si nenecháme líbit!“ A ne, Sumeček si to vážně líbit nenechal. Popadl mobil a kontaktoval svého věrného kamaráda, aby mu pomohl s výrobou výzbroje.

„Helé, jsi si jistej, že brnění z kartonů a tavný pistole vydrží?“ ptal se trochu nechápavě Sumeček.
„Jasnýý, kááámo, to je pevný kartón!“ pyšnil se Sumečkův kamarád Ferdík svým polorozpadlým mistrovským dílem.
„No, on je tady jeden háček...“ odpověděl Sumeček, ale Ferdík ho nenechal ani domluvit a začal řvát: „Ááá!! Poplach!! Rybičky, nasaďte nohy na ramena!! Háček! Je tu háček!!“
„Ty máchale!“ snažil se Sumeček utišit Ferdíka. „Háček ve smyslu problém! Žádný háček na prutu... Ty jsi mi ale trouba!“
„Já ti dám takovýho troubu,“ pomyslel si Ferdík napučeně, „nevím, kdo tady chce bojovat proti rybářům.“ To naštěstí Sumeček neslyšel a vyráběl si svůj krásný kartónový štít.

Po výrobě brnění pro celou armádu si ti dva troubové uvědomili, že jsou vlastně ryby a kartón se ve vodě každou chvíli rozpustí. „No, a jak se asi máme bránit?!“ vztekal se Sumeček po zjištění kruté pravdy. Neklidně s Ferdíkem poplavávali sem a tam, a najednou spatřili čolka Edu. „Lepší mozek míti, než-li válku s lidmi chtíti,“ prozpěvoval si čolek pochybnou básničku, „bez mozečku, neuvaříš si čočku,“ text zněl divněji a divněji, „ryby tavnou pistolí lepí...“

V tuto chvíli se radši Sumeček s Ferdíkem přestali soustředit na čolkovu báseň, ale přeci jen se jim v hlavě zasekla jedna věta: „...lepší mozek míti, než-li válku s lidmi chtíti.“ Konečně jim to docvaklo – s lidmi sice bojovat nemohou, ale mohou použít své chytré, mazané, šupinaté a logicky uvažující hlavičky. „Zítra to dořešíme, už musím domů,“ řekl Ferda Sumečkovi. Rozloučili se a odplavali každý jiným směrem.

„To mi bylo ale náročné odpoledne,“ pomyslel si Sumeček a už, už si kousal do uheráčku. Ale najednou... „Někdo brečí? Chytili snad někoho?“ hned položil uheráček a plaval směrem k pláči. Kapřice Šupinoslavka hulákala: „Můj manžéél! Kdo mi bude trhat kytičký?!“
„Pche,“ pomyslel si Sumeček v duchu, „stejně bych tu kytičkovou plantáž co nevidět odbouchl. Teda co?! Dost žertování, Sumče jedna ušatá! Okamžitě ho zachraň!“

Sumeček se Šupinoslavkou

Čapl raneček s uheráčkem, pitíčkem a mobilem a rozhodl se si to s rybářem vyřídit. Vyplaval na břeh a začal hlubokým hlasem volat: „Ty jeden nezbedný rybí čerte! Jestli nerozkážeš svým kolegům, aby přestali lovit ryby, tak bude zle, to ti říkám! Zamysli se nad sebou!“ Rybář se lekl: „Omlouvám se, milostný pane, sice Vás nevidím, pane, ale pane, ehh pane, Váš rozkaz určitě vyřídím a slibuji, že kapr na Vánoce neubyde žádný, hihih, ehh,“ mezi jeho hloupými řečmi vypustil Šupinoslavčina manžela zpět do rybníka, „už se to nebude opakovat!“ Sumeček se už jen uchychtl a vrátil se do teplíčka, do rybníka.

Po tomto dni už rybáři v rybníce, kde bydlí Sumeček, ryby nelovili, a tak si tu ryby dodnes žijí šťastně a Vánoce si užívají s dárky, cukrovím a stromečkem jako každá jiná rodina.