Alternativní medicína
Alternativní medicína se liší od té obyčejné tím, že nemá dostatečné důkazy potvrzující její postupy nebo dokonce odporuje současným vědeckým poznatkům. Nejrozšířenější druhem kromě homeopatie, kterou se zabývá můj článek, je akupunktura. To je tradiční čínská léčebná metoda, během které se do daných (akupunkturních) bodů na těle zapichují jehličky. V mém článku se zaměříme na něco jiného, homeopatii.
Nejdříve bych ráda zdůraznila, že tato léčebná metoda je v České republice ministerstvem zdravotnictví označena jako non lege artis. To znamená, že její účinnost není ověřená. Homeopatika jsou ale v České republice povolena. Jejich účinnost vám nikdo nezaručí, odborníci ale dávají pozor, aby byla bezpečná a neublížila nám.
A teď už konečně o tom, jak to celé funguje!
S homeopatií jako první přišel v 19. století německý lékař a chemik, pan doktor Samuel Hahnemann. Jeho inspirací bylo tradiční antické lékařství, středověká alchymie a bylinkářství.
Každé onemocnění má své projevy. Hahnemann zjistil, že onemocnění může léčit podáváním velmi malého množství látky, která projevy dané nemoci uměle vyvolá.
Asi bude nejlepší, když vám to vysvětlím na příkladu .
Pásový opar, někdo ho možná znáte pod slovem herpes, má jako svůj projev zarudnutí a napuchnutí kůže. Podobně by ale probíhalo i píchnutí včely. Pokud byste tedy onemocněli pásovým oparem, pan Hahnemann by vám doporučil homeopatikum, které obsahuje velmi malou dávku včelího jedu. Další zajímavý příklad je rulík zlomocný. Pokud se vám ho do těla dostane příliš, způsobí otravu, která se projeví vysokými teplotami, rozšířením zornic, halucinacemi a záněty. Homeopatikum obsahující rulík léčí horečnatá onemocnění, například angínu.
Homeopatika
Jak už víme, homeopatika léčí pomocí účinné látky, která vyvolá příznaky podobné nemoci, kterou léčíme.Samotné účinné látky se v homeopaticích nachází velmi málo. A jak se vyrábí? Účinná látka je zředěna s rozpouštědlem – to je látka, která žádný účinek nemá. Je tam proto, aby nakonec v homeopatiku nebylo příliš moc látky účinné (která by ve velkém množství způsobila i otravu). Představte si to jako když si děláte vodu se sirupem. Sirup pro nás bude účinná látka, které potom v limonádě nechceme mít příliš. Proto přidáme rozpouštědlo vodu. Výsledný roztok po smíchání je limonáda. Pokud bychom sirupu přidali do hrníčku zbytečně moc, byla by limonáda moc sladká a nám by z ní bylo špatně. Co můžeme v takovém případě udělat? Do druhého hrníčku odlít trochu přeslazené limonády a přidat do ní více vody. Úplně to samé používáme i pří výrobě homeopatik. Takovým odléváním a ředěním nakonec v homeopatiku někdy nezůstane ani jedna molekula účinné látky. To by vaše voda se sirupem nebyla ani trochu růžová .
Fungují homeopatika?
Vědci jsou bohužel přesvědčeni o tom, že ne.Pokaždé, když je zkoumali, nepodařilo se jim najít důkaz o tom, že by skutečně nemoci léčily. Proto je velmi smutné, když se někdo neúčinnými homeopatiky snaží vyléčit závažné nemoci, jako je například rakovina, místo toho, aby vyhledal opravdovou pomoc.
Nejpravděpodobnější je, že homeopatika fungují díky placebo efektu. Ten vzniká, když je nám podáno něco, co vypadá jako lék. My věříme, že jsme účinně léčeni, a toto silné očekávání nakonec vede k tomu, že máme pocit, že se náš zdravotní stav lepší. Ve skutečnosti jsme ale pořád nemocní.
Happening 10:23
Odpůrci se v různých zemích v letech 2010 a 2011 rozhodli uspořádat protest. Aby ukázali, že homeopatika nemají žádné účinky, spolykali veřejně každý sto tabletek – to by údajně mělo být množství, které má člověku ublížit. Nikomu z nich se nic nestalo, čím dokázali, že homeopatické léky kvůli velkému ředění účinné látky ani neobsahují.
Co jsem si z toho odnesla?
Z toho, co jsem se dozvěděla, mi začíná být jasné, že homeopatie není účinná. Doktoři vědí nejlépe, co je dobré pro uzdravení nemocných, a já se proto radši budu řídit jejich radami a od alternativní medicíny se budu držet dál.
Zdroje
- Alternativní a komplementární medicína – Wikipedie
- Lege artis (lékařství) – Wikipedie
- Co je homeopatie? – Ke zdraví
- Homeopatie – Wikipedie