Pokud porovnáte kočku a psa, nebo celkově kočkovité a psovité šelmy, jsou dosti rozdílné. Například už jen v povaze. Pokud je pes ve veselé až hyperaktivní náladě, vrtí nadšeně ocasem, kdežto kočka ho zanechává klidný. U psa sklopení uší k lebce znamená přízeň pánovi, u kočky to znamená varování pro nepřítele a strach. Psi jsou většinou hravější než kočky, rádi běhají, musí se často venčit a je to, jak se říká, "nejlepší přítel člověka".

Kočka je klidnější (pokud ji ovšem nevyprovokujete ke hraní), elegantní a dokáže se přizpůsobit jak životu v bytě, tak i v domě. Neříkám, že pes ne, ale pokud ho máte v bytě, tak vám přináší větší problémy, než kdybyste ho měli v domě.

Většina dnešních lidí, většinou přes třicítku a děti, už není tak sportovně založená, aby si pořídila hyperaktivního mazlíčka, se kterým by trávila hodně času například dlouhými procházkami venku a házením hraček. Neříkám že všichni, ale právě z tohoto důvodu, nebo to může být také alergie nebo cokoliv jiného, si lidé často pořizují kočku.

Nemusí se venčit a pokud na ni nepoužijete hrubou silu, tak je po pár letech i přítulná a dokáže z vás vycítit hořkou náladu až smutek, takže její přítomnost člověka většinou uklidní (pokud ovšem nemá dotyčná osoba hysterický záchvat). Pejsci zase dokáží člověku zvednout náladu olizováním rukou, obličeje a tak, ale já osobně nesnáším, když cítím na kůži psí sliny.

Pes Garp se zamiloval do kočky jménem paní Robinová, ilustrace z knihy Garpíškoviny

Společný problém u obou mazlíčků je pelichání, tedy když zvíře ztrácí chlupy. My máme doma psa (bohužel), který má hodně krátkou srst, ale jakmile začalo jaro, tak začal až nechutně moc pelichat. Táhlo se to přes celé léto, až z toho byla mamka pomalu na mrtvici.

Dřív jsme měli dvě kočky a chlupy byly všude kolem o to víc. Nakonec mi kamarádka poradila, abych vyzkoušela tablety proti pelichání. A pomohlo to. Problémů u koček a psů je samozřejmě mnohem víc, ale ty bych tu mohla vypisovat do aleluja.

Teď, už se konečně dostaneme jenom ke kočkám. Pokud bych se měla rozhodnout v dotazníku "které zvíře radši" já, byla by to kočka.

Jak jsem ke kočkám přišla? Už když jsem byla mimino, měli jsme jako prvního společníka kočku. Můj táta byl a je ujetý na domácí zvířata, hlavně kočky a psy. Takže i s mým narozením jsme měli kočku. Bylo to neuznané plemeno, obyčejný zrzek - takový ten pouliční a křížený, co nemá určitý rod. První roky dětství jsem proto vyrůstala obklopená kočkou.

V den narozenin mé sestry náš zrzek zmizel. V té době jsme se už přestěhovali z bytu do domu. Nebudu tu popisovat, jak jsem hysterčila, když jsem to zjistila. Ale překvapilo mě, když přibližně o rok později se zrzek vrátil. Byl už ale bohužel vykastrovaný, ale byl to on - poznali jsme ho podle pravidelných bílých "ponožek" na tlapkách.

O asi pět let později jsem mamku přemluvila, abychom si vzali další kočku. Mezitím se u nás vystřídali tři psi - pudl, ovčák a yorkšír. Po delším přemlouvání nakonec mamka souhlasila. Jeli jsme z Prahy do Kolína pro britskou modrou krátkosrstou kočku. Přesně si pamatuji tu cestu, jak jsme tam jeli. Bylo to vážně úžasné, držet v náruči to malé tělíčko koťátka…

Dneska máme doma psa (rasa shar-pei) a obě kočky s námi už nežijí, bohužel. Obě jsme museli dát pryč, protože moje sestra se přestěhovala do jiného bytu, kde byly podlahy snadno na podrápání. Zrzka jsme dali strýci a kočičku (tu britskou modrou) jsme dali známému, který má ještě další dvě kočky stejného plemene. Nedávno kočka porodila 6 koťátek, ale všechna bohužel zahynula.

Přesto nikdy nezapomenu na většinu života strávenou s těmito kočkami. Pokud někdo z vás má stejně silné pouto ke svým miláčkům, tak určitě ví, o čem píši.