Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Svou hloupostí jsem si zkazila prázdniny a málem i život

    vydáno  •  Volný čas venku
    Začalo to pouhým hecem, skončilo pěknou šlamastikou. Bylo mi 11 let a byla jsem natolik hloupá, že jsem si zcela zkazila letní prázdniny a málem i život. Doufám, že vás tento příběh od podobných blbostí odradí.

    ilustrační snímek, © shutterstock

    V čase letních prázdnin jezdíme na venkov, kde máme chalupu. Jezdím tam ráda, je tam spoustu dětí, místních i těch, co tam jezdí jen na prázdniny jako já. 

    Naše partička, ačkoliv většina z jejích členů jsou místní kluci starší než já, je moc fajn, vždycky jsme chodili do lesa, hráli hry, rybařili, spali pod stanem. Bohužel, jak šel čas, mí přátelé se začali vydávat jaksi jiným směrem než já. Zatímco já, „slušná“ pražačka, která nikdy předtím nekouřila ani nepila a nic takového, oni později experimentovali neustále. 

    To osudové léto mi táhlo na dvanáct. Jako obvykle jsme dorazili na chatu, vybalili a já se poté odebrala na hřiště za přáteli. Šli jsme tam s mojí dobrou kamarádkou, vnučkou sousedů, která také přijela na prázdniny a byly jsme velmi překvapené pohledem, který se nám naskytl. Celá naše partička se povalovala po lavičkách a kouřila. Chvíli jsme se s nimi bavili, ale potom nám začali také nabízet „čouda“. Rozpačitě jsme na sebe s kámoškou pohlédly. Hřiště bylo z dohledu dospělých, takže „naštěstí“ nebyla nejmenší šance, že by nás někdo zastavil.

    Kluci si všimli, že váháme, tak nás začali pošťuchovat poznámkami typu: „Že jsem se vůbec ptal, takový slušňačky z města mezi drsňáky nepatří!“ Ačkoliv se mi to vůbec nelíbilo, najednou mě začala přemáhat jakási zvědavost ochutnat „zakázané ovoce“. Také jsem ale moc dobře ze školy věděla, že cigarety jsou velmi nebezpečné a návykové. Zhluboka jsem se nadechla a prohlásila: „Tak dobře, hoďte mi matroš!“ Kamarádka na mě vyvalila oči. „Neboj, za zkoušku nic nedáme. Když to nepřeženeme, nic se nám nestane." To jí trochu uklidnilo, odkašlala si a ucedila: „Jenom jednou…"

    A tak jsme to zkusily. Kamarádka od sousedů se téměř okamžitě začala dusit a prohlásila, že větší hnus nikdy nechutnala, ale já přišla na hroznou věc. Nebylo to špatné a docela mě to bavilo.

    Další den jsem to chtěla zkusit znovu. Byl tu ale jeden háček. Kámošce jsem slíbila, že v tom nebudu pokračovat. Tajně jsem se tedy proplížila na hřiště, kde již čekal zbytek party. A tak se to každý den stupňovalo. Ze začátku jsem se snažila kontrolovat, moc dobře jsem věděla, jaký průšvih by byl, kdybych se stala závislačkou.

    Bohužel jsem neměla ani potuchy o tom, jak rychle se to může stát. A mé přesvědčení, že takový milovník biologie a vědy jako já do toho spadnout prostě nemůže, mé situaci také nepomáhalo. Rodiče, ačkoliv nekuřáci, byli „naštěstí“ příliš zanedbaní prací na zahrádce, takže si ničeho nevšímali, mé smradlavé oblečení jsem odůvodnila tím, že jsem si došla do zakouřené hospody pro malinovku a ten smrad se do mě natáhl.

    Jen kamarádce začínalo být podezřelé, že nejsem většinu dne k nalezení. Po pár týdnech se ale stalo něco, čeho jsem se bála. Naši se dohodli se sousedy, že společně pojedeme na dvoudenní výlet pod stan. Všichni se těšili, až na mě. Zatrnulo mi při pocitu, že budu téměř dva dny bez cigaret. Odjeli jsme odpoledne a měli se vrátit až druhý den k večeru.

    Byli jsme dohromady ve třech stanech. Moji rodiče, sousedi a já s kámoškou. Té bylo stále víc podezřelé, proč jsem tak skleslá, napjatá a nemluvná. Zamračila se a řekla rázně: „Hele, co se děje? Poslední dobou se chováš fakt divně!“ To už jsem nevydržela a všechno jsem jí vyklopila.

    Čekala jsem, že se naštve, nebude se mnou mluvit nebo tak něco, ale ona jen zírala s otevřenou pusou. Vedly jsme dlouhou diskuzi a kámoška mi slíbila, že celou věc neřekne mým rodičům, jen pokud s tím přestanu, což jsem stejně musela, jelikož jsme měli jet za pár týdnů na dovolenou k moři.

    Ráno mi bylo ještě hůř. Bolela mě hlava, celá jsem se chvěla a měla jsem mizernou náladu. Měli jsme jít na celodenní tůru a já se sotva držela na nohou. „Dobře ti tak,“ poplácala mě po zádech kámoška. A já si při celodenním utrpení začínala uvědomovat, jakou neskutečnou hloupost jsem provedla. 

    Cestou zpět jsem ve vlaku přemýšlela, co bude dál. Mé experimentování dopadlo přesně tak, jak jsem nechtěla. Ale těžko nyní plakat nad rozlitým mlékem. Musím s tím seknout, než odjedeme na dovolenou, kde se mi o kouření může jen zdát, řekla jsem si. Naštěstí mi byla kámoška ochotná pomoct.

    Když jsme dorazili zpět do naší vesnice, sedly jsme k počítači a hledaly. Zjistily jsme, že k odvykání slouží jakési nikotinové náplasti. Jenže v tom byl háček. Ty náplasti se prodávají v lékárnách a jelikož u nás ve vesnici žádná nebyla, jet do nejbližšího města se mi úplně nezamlouvalo převážně z toho důvodu, že fakt netuším, co bych řekla té prodavačce.

    Další možností bylo, že přestanu naráz nebo budu postupně snižovat, ačkoliv úspěšnost téhle cesty je nízká, já neměla na vybranou. Že přestanu naráz jsem zamítla hned ve chvíli, kdy jsem potkala pár lidí z naší party s cigaretou a odolat prostě nešlo.

    Také mi došlo, že pokud toho mám nechat, nesmím na hřiště nějakou dobu chodit, jen pro krabičky. Se vší vůlí, a to jí nemám zrovna nejpevnější, se mi podařilo srazit počet vykouřených cigaret na minimum. Ale každý den to bylo horší a horší. Hlavně, když jsem potkávala vesnické dědky s cigaretou. Proto jsme se s kámoškou po tu kritickou dobu zdržovaly převážně v okolí našich chalup. 

    Po dlouhých třech týdnech války trpělivosti jsem tu zatracenou závislost konečně překonala. Měla jsem ohromnou radost, konečně mě neustále nebolela hlava, nebyla stále otrávená a nemusela jsem se vyhýbat kuřákům z obavy, že dostanu chuť si zapálit.

    Potom jsme odjeli na očekávanou dovolenou s rodiči, kde jsem měla parádní čas se mentálně zregenerovat a do školy jsem šla ve stejném stavu, jako kdyby se přes léto nic neudálo, akorát o důležitou zkušenost bohatší. 

    Budu upřímná, když jsem ve stresu nebo vidím, jak mí vrstevníci kouří, dostanu chuť si zapálit s nimi, ale jakási pomyslná ruka svědomí mě vždy odtáhne do bezpečí, za což jsem ráda, protože kouření je pěkný hnus a za ty problémy to doopravdy nestojí, to mi věřte.

    Bohužel, závislý může být úplně každý. Ať jste malí, hubení, velcí, tlustí, holka či kluk, Čech nebo Slovák. Takže, pokud vás někdy přepadne zvědavost, jaké to asi je si zapálit tak, jako mě, řeknu vám to: Nehorázně to kolem dokola smrdí, možná se vám udělá špatně a každopádně vám to zkazí prázdniny.

    Raději na to rovnou zapomeňte.

    Autorka: (14 let)

    Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (22)

    Příspěvek z 14. června 2018 ve 23:25.
    dennisvet v něm napsala:

    ? To není haiku, Gatti.

    Příspěvek z 14. června 2018 ve 22:11.
    Gattina v něm napsala:

    Haiku in english
    Bigl bogl bigl bog bog
    I love books and books love me
    Bigl mop gop pop lop

    Příspěvek z 14. června 2018 v 17:32.
    Gattina v něm napsala:

    číčo800, nepoučuj a napiš jí to sama.