Příběh začíná jednoho večera. Zavolala mi babička, jestli bych nechtěla šneka. „Cože? Proč?“ nechápala jsem. „Afrického,“ zasmála se do telefonu babi a poslala mi odkaz na stránky o afrických šnecích. Ukázala jsem je mámě a bráchovi. „Já chci šneka,“ rozhodl se bratr. 

 A tak se stalo, že jsem si po třech týdnech čekání vezla v krabičce od jakési pomazánky (dodnes se s bratrem smějeme větě: „Tak jsme přivezli šnečí pomazánku,“) dva krásné dvoutýdenní šneky africké. Jeden, ten menší byl můj, větší bratrův. Bráška pojmenoval svého Ulitka, můj se jmenoval Slinta.

Vše bylo v pořádku, ale po čtvrt roce se mi zdálo, že Slintík nepovyrostl ani trošku, zatímco bráchův Ulitka od stejných šnečích rodičů rostl jako z vody a měl pět centimetrů. Nevěděla jsem, co si s jedna centimetrovým šnečkem počít.

Na letním táboře jsem se z mámina telefonátu dozvěděla, že můj milovaný Slintík umřel. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že je Slinta živý a že jen spal. No jo, máma není odbornice. Ale horší bylo, že už máma sehnala nového šneka, který byl sourozenec Ulitky a Slinty a rozhodla se, že si ho tedy budeme muset nechat. Ale máma je asi opravdu jasnozřivá, protože Slintík umřel týden na to. 

Kypling, jak jsme pojmenovali nového šneka, který měl celých 7 cm, což bylo strašně moc, tedy připadl mně! Přejmenovala jsem ho na Dobbyho. Najednou se mi brácha neposmíval, že je můj šnek menší, protože milý Dobby byl mnohem větší než Ulitka. Uplynulo půl roku a já šla do bratrova pokoje. „Kde je tvůj šnek?“ ptala jsem se. „ÉÉÉ... nevím,“ přiznal bratr a začal hledat terárium. „Jako fakt?!“ vyjela jsem na něj. „...Jak se vůbec jmenuje, brácho?!“ „Nevím.“ „Kdy jsi mu dal najíst a orosil mu půdu?!“ „Nevím.“ Nakonec jsem našla šneka v suchém teráriu, bez jídla (měl tam jen stroužek jablka), vody (pár kapek), zavíčkovaného.

Okamžitě jsem ho vzala do osobní péče. Krmila, dávala mu najíst, koupala ho, ale neprobouzel se. Po třech týdnech vystrčil Ulitka tykadla. Byl takový bílý, nemohl se hýbat. Ale dělal veliké pokroky. Jsou za ním už dva měsíce a je schopen jíst, pít, lézt po stěnách a vykonávat činnosti jako Dobbýsek. Každopádně bráchovi už ho nedám. Stálo mě tolik heřmánkového čaje, než jsem ho zbavila plísně, nemocí. Hrůza.

Ale už se dokonce účastní šnečích závodů, které s kamarády děláme. Nikdy nevyhraje, ale vždy dostane odměnu. Řeknu vám, byl zázrak, že přežil. Brácha je přeci jen malý, ale stejně nevím, kam se podělo jídlo, které jsme Ulitkovi přes bratra posílali. Ulitkův zdravotní stav je v normálu, sice není silný a rychlý, ale to nevadí. Jen jsem si všimla, že zřejmě nebude moct mít mladé, neznámo proč. Pokud by se stejně zadařilo a mí šneci měli mladé, bála bych se je dávat cizím lidem, protože by mohli být nemocní. Ale zase jich může být i dvěstě, tak uvidím. 

Chov šneků afrických je většinou nenáročný na čas, peníze i prostor. Jsou to ideální mazlíčci pro alergiky, hodní, dokonce si zvykli na mou ruku, jiných lidí se však bojí. Takže jestli tvůj šnek onemocní, nevzdávej to, starej se o něj jako já o Ulitku. Myslím, že ho můžeš vzít i k veterináři, kámoška tam byla. Je to fakt dobrá zkušenost, protože už vím, jak si příště poradit. Šneci skvěle vychází i s mým králíkem a psem.