Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Tábor na Losí řece aneb Proč nescházet z cesty

    vydáno  •  Tábory · Prázdniny · Volný čas venku

    Tábor může být super zážitek, pokud vás někdo nepošle do keře, kde na vás čeká „milé“ překvapení...

    Tábořiště, © Zlatíčko007

    Uprostřed šumavských lesů je mýtinka. Krásná mýtinka se zurčícím potůčkem. A na tomto místě leží tábořiště. 15 týpí, kuchyně, čtyři stoly, jeden velký přístřešek a kadibudky pojmenované Kadík a Čudík. Takhle se dá tábořiště nejlépe popsat. Zní to hezky? 8-D Asi jo, ale v životě není nic bez háčku, a tohle tábořiště není výjimkou.

    Tento rok se u Losí řeky totiž vylíhlo obrovské množství vos. Obrovské, znamená opravdu obrovské. Na každém stromě, v každém týpí i v každém keři seděla aspoň jedna bzučící potvora s připraveným žihadlem. A to ani nemluvím o jídelně. Za tento tábor jsem toho snědla opravdu málo. Ty vosy šly i po suchém chlebu! Kdykoliv jste chytli do ruky sebemenší kousek jídla nebo pití, seděla na vás během pár sekund ta pruhovaná bestie nebo vám v lepším případě jen lítala kolem hlavy. Většina programu se tedy skládala z ošetřování nateklých plačících dětí a vyrábění lapaček na vosy. Velká zábava…

    Celou dobu mi přišlo divné, že mě žádná vosa nepíchla. Byla jsem asi jediný táborník, který nekulhal nebo neměl nateklou tvář. Myslela jsem si, že je to štěstí. No… Asi to bylo spíš tím, že ke mně bůh chtěl být milosrdný a chtěl mě nechat se v klidu připravit na to, co se mělo stát…

    Byl to asi 8. den. Vedoucí nám na rozcvičce oznámili, že nás ten den čeká pokladovka. Mám pokladovky ráda. Luštění zpráv, úkoly, běhání, soupeření s ostatními skupinami a nakonec za odměnu bedna sladkostí jako poklad. Krása… :->

    Do oběda jsme měli odpočinkový program, protože pokladovka měla být dlouhá a namáhavá. Oběd jsme všichni slupli rychlostí blesku, protože na nás zase útočila vosí vojska. Pár lidí si skočilo za ošetřovatelkou se škrábancem, klíštětem, nebo bodnutím a mohlo se vyrazit!

    Vedoucí pustili stopky, dali nám mapu a nedočkaví táborníci se rozeběhli po mostě přes potůček vstříc novým dobrodružstvím.

    Už jsme šli nějakou dobu. Nálada byla dobrá, zprávy se nám luštit dařilo, dokonce jsme měli nějaký náskok před ostatními skupinami. Všichni jsme se akorát divili, protože z předešlých let jsme byli zvyklí, že na tomto táboře bývají pokladovky po mnohem náročnějším terénu, do kopce, z kopce, přes potok, přes skály a tak… Žádná zpráva ale stále nenaznačovala, že bychom měli sejít z asfaltky.

    Byli jsme asi v půlce cesty a už jsme docela dlouho nenarazili na žádnou zprávu. Všem nám to přišlo docela divné… Já jsem ale věděla od táty, že když při stopované není zpráva a je jen jedna cesta, znamená to, že máme jít prostě po ní až do další zprávy. Taky jsem to ostatním řekla, ale oni se stejně zastavili a začali se dohadovat, kam půjdeme. To už byl začátek konce.

    Naši skupinku vedla jedna dost tvrdohlavá čtrnáctiletá holka, o které už jsem věděla, že se s ní nemá cenu dohadovat, protože si to stejně udělá vždycky po svém. Ona a její nejlepší kamarádka začaly rozvíjet milnou teorii o tom, že vedoucí chtěli ozkoušet náš důvtip a vymysleli to tak fikaně, že zrovna tady musíme odbočit do houští.

    „Přece by tu cestu nevymysleli tak jednoduchou… Za chvilku dojdeme do tábořiště a všichni by se nám smáli, že jsme minuli odbočku!“ vysvětlovala ta holka dětem ve skupince. Kromě mě všichni přikyvovali a ignorovali mé hlasité protesty.

    Všichni se jako jeden muž otočili a vlezli do houští, ve kterém byla nějaká divokou zvěří vyšlapaná cestička. Nechtěla jsem zůstat sama v lese, tak jsem je poslušně následovala.

    Ocitli jsme se někde uprostřed kopřivového a bodlákového pralesa. Jedna malá holčička byla tak chytrá, že si na pokladovku vzala kraťásky. To samozřejmě není moc praktické oblečení na prolézání kopřivami, proto se nikdo nedivil, když po chvilce začala hrozně brečet, protože se popálila. Pár lidí se zastavilo a snažilo se ji donutit jít dál, ale já, ještě s nějakým malým klukem, jsem pokračovala dál v cestě. Vůbec jsem nepřemýšlela nad možnými hrozbami, které můžou číhat za tím keřem, kam jsme se s tím hochem dostali.

    Zrovna jsem mu chtěla poděkovat za to, že mi prosekává klackem cestu, když začal hrozně řvát. Otočil se na patě a se šíleně vystrašeným a šokovaným obličejem mě odstrčil z cestičky do kopřiv a utíkal pryč. Během půl sekundy jsem pochopila, co se děje. Jeho klacek bouchl zrovna do místa, kde spočívalo vosí hnízdo. To se jeho obyvatelkám samozřejmě moc nelíbilo, ale jediný živáček, kterého viděly, jsem byla já, proto také tento trestný čin přičítaly mně a rozhodly se mě za něj řádně potrestat. Před jejich rychlými křidélky jsem neměla šanci utéct. Než bych řekla švec, moje tělo připomínalo nateklý míč. Ta bolest se ani nedá popsat… Koho nepopíchalo celé hnízdo naštvaných vos, nemůže pochopit. ;-D

    Ani nevím, jak jsem se dostala na cestu a do tábořiště. Jediné, co vím, je, že jsem na ty holky byla strašně naštvaná*O a pár dní jsem pak nemohla chodit.

    A ponaučení? Pokud jste si jistí, že jdete po správné cestě, nenechte se svést jinam. Stůjte si za svým cílem. A když na své cestě zůstáváte sami, nezoufejte. Ostatní se za vámi vrátí a budou vás pak obdivovat, že jste se nenachytali jako oni. (Neplatí to, když vám něco říkají rodiče, ti se poslouchat musí! ;-))

    Děkuji za přečtení. :-> Mějte se hezky! @)->-

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (7)

    Příspěvek z 5. prosince 2020 v 15:23, upravený po 6 minutách.
    Enola v něm napsala:

    Ahojky Zlatíčko, pěkně jsi to popsala, to byla teda zkušenost viď. Jako malá jsem taky ťápla do vosince. Sice jsem koupila jen tři šipky. Do ruky, nad koleno, ale jeden zásah do krku, otekla jsem taky hnedka, já jen na půl těla, ale nemohla jsem dýchat, tak jsem dostala další pigárko ...tentokrát od doktorky a pak už mi bylo všechno jedno, páč jsem potom léku už nic necítila. Od těch dob už mně vosí záležitost nepotkala, jako kdyby se mi ty potvůrky vyhýbaly. Přesto, že jsme měli na některých táborech vosí invaze. Asi jsem si to vybrala do zásoby na celý léta dopředu. Třeba to budeš mít taky tak. Zasloužíš si plný počet ťapiček, i kdyby to mělo být jen za tu bolest, co jsi musela vydejchat.\En._Sob.5\12.2020

    Příspěvek z 1. prosince 2020 v 18:23.
    VelkýBochník v něm napsal:

    Moc se mi to líbilo. Krásně napsané i poučné do života. Rozhodně za 5 (myslím tlapek:-D).

    Příspěvek z 1. prosince 2020 ve 12:14, upravený po 5 minutách.
    Rodé v něm napsala:

    Super článek. Na jednom táboře jsme měli kopec a v tom kopci bylo vosí hnízdo. Jenže bylo tak schované že nebylo vidět. Přes kopec se samozřejmě chodilo na hry. Když se šlo
    dolů z kopce tak vosí hnízdo nebylo vůbec vidět. Takže vosy dost útočili.