V zimě jsme s mámou a tátou vyrazili do Krušných hor za vlky. Sbalili jsme si věci, naložili kola do auta (ta nesmí chybět nikde) a vyjeli. Po několika hodinách jsme konečně dorazili na místo. Utábořili jsme se v lese a já byla upřímně nadšená. Hned druhý den jsme šli na procházku lesem a viděli vlčí noru! Byla jsem hrozně šťastná. Našli jsme pár hub na večeři a máma udělala skvělou houbovou omáčku.
Po večeři jsme si dali krátký odpočinek ve stanech. Les kolem nás byl úplně tichý, jen občas zapraskala větvička nebo se ozvalo volání sojky. Táta mi ukázal stopy, které podle něj patřily vlkovi – byly větší než psí a vedly přímo k potoku. Chvíli jsme je sledovali, ale pak se ztratily v mechu.
Když se začalo stmívat, sedli jsme si k malému ohni a poslouchali, jak se les kolem nás probouzí do nočního života. V dálce se ozývalo vytí – možná to byli opravdu vlci, nebo jen vítr mezi stromy, ale mně se stejně rozbušilo srdce. Máma se usmívala a říkala, že právě kvůli takovým chvílím stojí za to jezdit do přírody.
Další den jsme vyrazili na kola. Cesta byla místy kamenitá a prudká, ale já jsem si to užívala. Když jsme vyjeli na malou vyhlídku, otevřel se před námi výhled na celé údolí. Slunce se odráželo od jehličí a všechno působilo tak klidně, jako by se čas na chvíli zastavil. Táta říkal, že kdybychom měli štěstí, mohli bychom zahlédnout i vlčí smečku, která se prý občas objevuje na protějším svahu.
Odpoledne jsme narazili na starý posed. Vylezla jsem nahoru a připadala si jako strážce lesa. Pod námi se mihla srnka a pak další dvě. Byly tak tiché, že bych je snad ani neslyšela, kdyby se jedna nezastavila přímo pod posedem a nezvedla hlavu, jako by nás chtěla pozdravit.
Večer jsme se vrátili do tábora unavení, ale spokojení. Máma vytáhla termosku s čajem a já jsem si zapisovala zážitky do deníku, aby mi nic neuteklo. Když jsem pak usínala, slyšela jsem znovu to vzdálené vytí. Tentokrát jsem si byla jistá, že to nejsou jen větve nebo vítr. A i když jsem vlky neviděla na vlastní oči, měla jsem pocit, že jsou někde nablízku a že nás les přijal mezi sebe.
