Psal se rok 1346. Byl teplý červencový den a hrabě Los Punťa VI. se procházel po svém pronajatém pokoji. Zastavil se u obrovského proskleného okna a vyhlédl ven. Teplý letní vánek ho pošimral na tváři. Na nádvoří byl zmatek, řadili se zde vojáci, kteří se měli účastnit dnešního slavnostního průvodu. Pobíhalo zde plno služebných, někteří spěchali do kuchyně, aby stihli zadělat těsto na koláče. Jiní zas vyklepávali koberce nebo nosili vědra s vodou.
Náhle se ozvalo tiché zaklepání na dveře a do pokoje vběhla služebná, aby pomohla Punťovi se ustrojit na dnešní významný obřad. Poté, co na sebe Punťa natáhl všechny kusy sametového oblečení v barvě rubínu, se nadšeně nakrucoval před zrcadlem. Už mi chybí jen ten dlouhý zlatý plášť, co jsem dostal od svého strýčka, pomyslel si.
Došel k obrovské almaře v rohu pokoje, kde si uložil veškerá svá zavazadla, a otevřel ji. Když vtom na podlahu přímo k jeho nohám vypadlo cosi blyštivého. Punťa se pro to sehnul a zlatý předmět co nejrychleji zastrčil do kapsy, aby unikl pohledu zvědavé služebné, která po něm natahovala svůj krk.
Jen co měl Punťa svůj zlatý plášť na sobě, už zase někdo klepal na dveře. Tentokrát to byl posel přímo od budoucího římského císaře. Hraběti oznámil, že přesně ve dvě hodiny bude probíhat korunovace římsko-německého krále Karla IV.
Punťovi se málem zamotala hlava, už se tak moc nemohl dočkat, až Karla IV. spatří na vlastní oči. Je opravdu tak malý, jak se povídá? To bude přímo báječné, až na svém panství bude moci vykládat o svých zážitcích z už teď dosti slavné korunovace.
Nazul si své slavnostní střevíce a vydal se po ohromném kamenném schodišti potaženém červeným kobercem. Cestou viděl, že už se u hlavních dveří začíná hromadit spousta hostů, se kterými by se rád dal Punťa do řeči. Než ovšem stihl někoho oslovit, ohromné dveře se otevřely a hosté začali vcházet dovnitř.
Punťa se usadil do zadní části místnosti. Korunovace začala opravdu přesně ve dvě hodiny. Bylo to přímo kouzelné. Nejprve musel budoucí panovník složit svůj slib, a poté mu na hlavu nasadili nádhernou korunovační korunu. Do rukou dostal korunovační klenoty, které se skládaly ze zlatého žezla a neméně krásného zlatého jablka. Následně si všichni slavnostně připili na dlouhá a poklidná léta, po která bude určitě Karel IV. rozumně a spolehlivě vládnout.
korunovační klenoty, © K. Pacovský
Po veselém přípitku se začali hosté odebírat do podlouhlé jídelny, aby mohli pořádnou hostinou vše řádně oslavit. Na kamenných zdech visely nádherné gobelíny, mohutné stoly se prohýbaly pod tíhou všeho toho jídla, které na sobě nesly. Takovou nádheru Punťa snad ještě nikdy neviděl. Okamžitě se mu začaly sbíhat sliny.
Jen si odskočím do koupelny umýt ruce, a pak se hned dám do toho báječného jídla a s ostatními do řeči, řekl si Punťa a vydal se hledat nejbližší koupelnu. Procházel se spletí dlouhých kamenných chodeb, jen tu koupelnu pořád ne a ne najít.
Když už byl asi tak v desáté chodbě, konečně otevřel dveře, za kterými by se mohla nacházet koupelna. Vešel dovnitř, když vtom se s trhnutím zastavil. To, co před sebou viděl, ho nesmírně šokovalo. Na vysoké tmavé zdi zely obrovské dveře se zlatým rámem. Punťa VI. k nim vykročil. Co ho ovšem nejvíce překvapilo, bylo to, že dveře neměly kliku. Místo toho tu byl pouze malý otvor oválného tvaru.
brána, © Tama66
To je opravdu zvláštní, pomyslel si. Copak asi za těmi dveřmi může být? Zastrčil si ruce do kapes, když v tom tam něco ucítil, nějaký malý předmět. Vytáhl ho ven a prohlížel si ho v tlumeném světle. Byl to zlatý prsten, který na něj vypadl z almary nahoře v pokoji. Skládal se jistě ze sedmikarátového zlata, to se na takové šperky používá běžně. Na zlatém kroužku byl připevněn obrovský rubín.
Punťa se znovu podíval na malý otvor ve dveřích a dostal přímo grandiózní nápad. Zlatý prsten do něj zastrčil. Ohromné dveře s lupnutím poskočily a začaly se pomalu otevírat. Staré panty nepříjemně skřípaly a přímo před hrabětem se rozprostírala temná chodba. Los na nic nečekal, popadl svícen ze zdi a vydal se napospas ukrytému tajemství, které na něj přímo dýchalo z té tajemné chodby.
Zhruba po dvaceti krocích se zastavil. Na chodbu navazovala nemalá kruhová místnost. Kolem dokola byly na zdech přibité police s knihami. Punťa odložil svícen na zem. Uprostřed místnosti byla dřevěná stolička. Na ní ležela tlustá černá knížka se zlatým ozdobným nápisem na lesklých deskách. Opatrně ji otevřel a začal otáčet zažloutlými stránkami, ze kterých byla cítit zatuchlina.
Ovšem všechny stránky byly prázdné. Hrabě popadl brko a tuš, co ležely vedle deníku. Nadechl se a zavřel oči. Cítil, co přesně teď musí udělat. Nalistoval první stránku a začal zapisovat. Úhledné malé klikyháky zaplňovaly prázdné stránky.
písmo, © cocoparisienne
A od této chvíle je tato černá kniha plná neuvěřitelných příběhů (včetně tohoto) ze života celé linie předků Losa Punti XIV.
