V květnu to bylo 10 let, co jsem se začala léčit s cukrovkou prvního typu. Jak se to projevovalo, to už jsem popsala v minulém článku, ale teď bych se chtěla zaměřit spíš na to, jak jsem se s cukrovkou sžila a jak jsem ji přijala. Nakonec jsem si připravila i tajenku.

S nemocí jsem bojovala rok, dva, pět let a najednou už je to celé desetiletí a začala jsem jedenáctý rok. Je až neskutečné, jak to utíká. Ze začátku bylo samozřejmě těžké to všechno přijmout a začít žít úplně jinak, než jsem byla zvyklá. Začít vážit a počítat všechno jídlo, píchat se několikrát denně do rukou, nohou i prstů, abych se vůbec mohla najíst. Najednou jsem nemohla jíst, kdy jsem chtěla a co jsem chtěla. Na druhou stranu mi začala velká spousta věcí chutnat víc než dřív, nabrala jsem sílu a necítila jsem se tak slabá, už jsem si mohla hrát s ostatními bez toho, abych byla unavená, zlepšil se mi zrak a už mi nebylo špatně. Sice občas ten cukr vyšplhal tak vysoko, že mi špatně bylo, ale to bylo už jen občas.

I tak to nebylo úplně růžové a spousta dětí mě šikanovala, smáli se, že ode mě cukrovku chytnou, nebo že jsem jedla moc cukru, několik z nich se radši drželo dál, protože se mě báli. Paní učitelka jim několikrát domlouvala, ale ani to nepomohlo. Až jsem jednoho dne měla hypoglykemii a bylo mi vážně špatně. Spolužáci pochopili, že to opravdu není sranda a postupně se také přizpůsobili. Proto bych chtěla poprosit všechny, pokud znáte někoho s podobným příběhem, nesmějte se mu, protože se za cukrovkou (a jakoukoliv jinou nemocí) skrývá víc, než ten člověk může ukázat, a i bez posměchů to je těžké. Pomocná ruka se hodí vždy a v takové chvíli nejvíc.

Ale rok se s rokem sešel a já už si život bez cukrovky nedokážu ani představit, přeci jen už je to ta větší část života a jsem to prostě já.

Prosím, nepodvádějte a spoilery otevřete až když nebudete vědět podle první nápovědy, ať je sranda. Snad se vám tajenka bude líbit.