Do svých třinácti let jsem si připadala normální. Sice jsem nebyla oblíbená a často jsem v naší třídě byla označována jako „ta divná“, ale já si připadala normální. Pak se to zvrtlo. 

Do tančení k nám přišla nová holka a já se vrhla po první příležitosti, abych se s ní skamarádila. Okolí se na ni dívalo skrz prsty, protože byla napůl vietnamka a napůl Češka a já to vycítila jako dobrou příležitost se seznámit. Nikdy mě ale nenapadlo, že se do ní zamiluji.

V dnešní době to není nic výjimečného. Kluci chodí s klukama a holky s holkama, nevidím v tom problém, ale já své postavení nechápala. Už jsem byla zamilovaná do kluka, tak jsem věřila, že přece nemůžu být i na holky. S pojmem bisexuální jsem se tehdy ještě neseznámila. Každopádně jsem se s tou holkou dost skamarádila. Bavily jsme se, smály se a vymýšlely různé taneční kreace. A já si čím dál, tím víc uvědomovala, že se mi líbí. Milovala jsem na ní všechno. Její velké hnědé oči, smích i zvuk jejího hlasu, když zpívala. 

Ani si přesně nepamatuji, kdy jsem si uvědomila, že jsem zamilovaná. Prostě se to stalo. Dost jsem se pak trápila, tak jsem to řekla své jediné tehdejší kamarádce ve škole. K mé smůle to druhý den věděla celá škola. Najednou jako by všichni měli nový důvod, proč mě šikanovat. Trpěla jsem za svou orientaci a nechodila na tréninky, abych se nemusela vidět s holkou, do které jsem se zamilovala. Brečela jsem, protože jsem si myslela, že nemohu být normální.

Pak přišel konec roku a mně se změnil život. S tancem byl konec a já nevěděla, jestli být šťastná z toho, že se mi už nebude lámat srdce při pohledu na ni, nebo naopak smutnit z toho, že už se nebudeme tak moc vídat. Pak to ale vyřešila ona. Přišla za mnou s tím, že se stěhuje zpět do Vietnamu ke svému otci. Tehdy jsem poprvé probrečela celou noc. 

Asi se ptáte, jak to přijala rodina. Budu upřímná, ještě jsem jim to neřekla. Nevím, jak oznámit rodičům, že jsem bisexuálka a že i když mám ráda obojí pohlaví, holky mě přitahují více než kluci. Ale pokaždé, když přijde řeč na kluky, cítím výčitky, že to tajím.

A okolí? Nějak už to vzalo. Přestali mě šikanovat a i když občas slyším posměšky nebo urážky, nijak to neřeším. Pro lidi je totiž těžké si uvědomit, že to není žádná choroba a že za svou orientaci zkrátka nemůžeme.

Nevím, kolik z vás se trápí stejným problémem jako já, ale vzkazuji vám jedno: nepřetvařujte se kvůli ostatním. Můžou se na nás dívat skrze prsty, ale my se kvůli nim měnit nebudeme. Kdoví, třeba jednou potkám tu pravou.

Pokud jste na tom stejně jako já, nevzdávejte se. Někde na světě se najde osoba, která vás bude mít ráda.