Tarbík egyptský je hlodavec, který má nápadně prodloužené zadní nohy a mrštný ocas. Co se týče velikosti a váhy, dal by se přirovnat k běžné myši domácí. Je býložravý, potravu si obstarává převážně v noci. Jeho jídelníček není nijak pestrý – vystačí si se semeny rostlin nebo jejich dalšími částmi. Nemá téměř potřebu pít, tekutiny získává převážně z potravy.
Potkat bychom jej mohli hlavně v pouštních a polopouštních částech severní Afriky. Díky jeho dokonalé přizpůsobivosti si na tyto suché oblasti výborně zvykl. Prsty prodloužených zadních končetin má osrstěné, to proto, aby se při rychlém pohybu po písku nebořil. S prostředím splývá díky zbarvení, které je ve většině případů do hněda či šedožluté. Pouze špička dlouhého ocasu je černobílá.
Samičky mívají několikrát do roka kolem 3–4 mláďat, která po narození váží pouhé dva gramy. Dospívají zhruba po jednom roce, samostatně se ale chovají už ve dvou měsících.
Lidé si je pro jejich nenáročnost občas pořizují i jako domácí mazlíčky. V teráriu potřebují mnoho jeskyněk a dalších úkrytů, jinak se cítí příliš zranitelní. Teplota by se měla pohybovat okolo 25 stupňů celsia, při ní mohou být aktivní i ve dne. Potrava se jim dá obohatit například o ovoce a zeleninu. Takto v zajetí se můžou dožít i šesti let, volně v přírodě to bývá kolem čtyř a půl roku.
Tarbík, © Elias Neideck
Tři zajímavosti na závěr
- Tarbíkům se někdy přezdívá myší klokánci.
- V extrémních případech ohrožení se dokáží vymrštit až do vzdálenosti 3 metrů.
- Jsou příbuzní potkanů, kromě tohoto druhu známe například i tarbíka velkého nebo tarbíka s druhovým jménem Blanfordův.
Tam to vypráví o tom, jak se dva malí tarbíci Týna a Tom skamarádí s malým marabu a pak s ním zažívají nejrůznější příhody. Ve skutečnosti se afričtí ptáci marabu těmi tarbíky živí, takže to tam je, jako když se dvě malé myšky začnou kamarádit s kotětem 
