Alíkovina

Telekomunikace a multimédia před 40 lety – 1. díl – telefon a fotografie

vydáno  •  Historie · Fotografie

Kdysi dávno se záznam a přenos informací realizoval úplně jinak než dnes. Ještě před 40 lety se telefonovalo telefonem, fotografovalo fotoaparátem a psalo na psacím stroji. Dneska se to všechno dělá mobilem, tabletem nebo počítačem. Jak tehdejší zařízení vypadala a jak se s nimi pracovalo?

Telefon, © Pralinka2

Dneska skoro každé dítě školou povinné má mobil, kterým se dá telefonovat, psát a posílat zprávy, fotografovat, posílat a přijímat obrázky, natáčet videa, číst si aktuální zprávy na internetu, a v neposlední řadě hrát spoustu her. Ještě poměrně nedávno, před pouhými 40 lety, tomu však bylo úplně jinak. Telefonovalo se telefonem, kterým se nic jiného dělat nedalo. Fotografovalo se fotoaparátem, video se natáčelo kamerou, psalo se na psacím stroji, a aktuální zprávy se získávaly z rádia, televize nebo z novin. A jak se tato podivná zařízení používala a jak vypadala? Na to se podíváme v tomto seriálu.

Telefon

Výskyt telefonů
Před 40 lety u nás mobilní telefony neexistovaly. Jediným možným způsobem telefonování bylo telefonování po drátech, tím, čemu se dnes říká „pevná linka“. Telefony se daly najít v telefonních budkách, v podnicích a institucích, a někteří lidé je měli i doma. Mít telefon nebylo úplně samozřejmé. Když někdo chtěl mít doma telefon, podal si žádost, a podle kapacity příslušné telefonní ústředny mu po nějaké době přišli telefon zapojit. Někdo čekal několik měsíců, někdo rok, někdo deset let, někdo 15 let. Kdo telefon neměl, mohl si jít zatelefonovat do telefonní budky nebo na poštu.

Kdo měl telefon, dostal k němu i telefonní seznam. Telefonní seznam byl k dispozici i na poštách a v telefonních budkách. V domácnostech a telefonních budkách byl jen telefonní seznam příslušného tranzitního telefonního obvodu (TTO), telefonní seznamy jiných TTO byly k nahlédnutí na poštách.

Telefinní seznamy, © Pralinka2

Nejtlustší byl telefonní seznam Prahy, ostatní byly tenčí. V telefonních seznamech byla telefonní čísla jak domácností, tak i podniků a institucí. Telefonní seznamy v původní podobě existovaly ještě v první polovině 90. let. Později byly nahrazeny seznamem s názvem „Zlaté stránky“. Později papírové telefonní seznamy vymizely, mimo jiné s rozvojem internetu a mobilních sítí už nebyly nutné.

Skupinové linky
Aby se ušetřila nebo využila kapacita telefonní ústředny, byly zaváděny i takzvané podvojné a skupinové telefonní linky. To znamenalo, že například několik sousedů bylo připojených jakoby na jednu linku, měli podobné telefonní číslo, které se lišilo jen poslední číslicí, a telefonovat mohl vždycky jen jeden z nich. Ostatní po dobu jeho hovoru měli telefon tzv. hluchý a telefonovat nemohli. Když jste chtěli volat například hasiče nebo sanitku, a soused připojený na stejnou skupinovou linku jako vy zrovna hovořil, museli jste počkat, než se vykecá. A samozřejmě když kdokoli hovořil, tak nebylo možné se dovolat nikomu z účastníků na téže skupinové lince.

Jak telefon vypadal
V té době se používaly prakticky výhradně telefony s rotační číselnicí. Takový jeden telefon je na hlavním článkovém obrázku. Číslo se vytáčelo tak, že pro každou číslici se strčil prst do otvoru s příslušnou číslicí, otoční část číselnice se otočila tím prstem až k takové té zarážce, pak se pustila a samovolně se otáčela zpátky. Tímto způsobem se vytáčelo telefonní číslo. Tento způsob vytáčení je hodně starý, je vidět například i v některých hodně starých filmech. Teprve někdy v osmdesátých letech se začala objevovat hypermoderní novinka – tlačítkové telefony, kde se číslo nevytáčelo, ale vyťukávalo. Zpočátku se i u tlačítkových telefonů používala pulsní volba, na kterou fungovaly telefony s rotační číselnicí, později se používala i tónová volba, která byla rychlejší a umožňovala i některé další funkce.
Vytáčení čísla je ukázáno v tomto videu:

Telefonní budky bývaly takové žlutooranžové dřevěné prosklené budky. Vypadaly zhruba nějak takto:

Historická telefonní budka před Muzeem Tesla v Třešti, © Petr Kadlec

Později se podoba telefonních budek změnila, postupně jich ubývalo, ale ještě dnes se nějaké dají najít. I když hodně veřejných telefonních automatů bývá v různých vestibulech, nádražních halách a podobně, i telefonní budka se občas ještě dá najít.

Telefonní budka Moldava, prosinec 2010, © Pralinka2

Telefonní hovory
Naprostá většina telefonních hovorů tehdy byly místní hovory, tedy hovory v rámci místního telefonního uzlu (většinou města). Většina telefonních budek ani jiné hovory neumožňovala. Cena místního hovoru nebyla nijak drastická, takový hovor stál z domácí telefonní stanice asi 30 haléřů, později byl zdražen na 1 korunu. V telefonních budkách ještě pamatuju, kdy se do nich házel pětadvacetihaléř, později se tam házel padesátník a v osmdesátých letech již koruna. Tuto cenu stál místní hovor bez ohledu na délku. V podmínkách používání domácí telefonní stanice se uvádělo, že hovor by neměl být delší než 3 minuty, ale po pravdě řečeno, nedalo se to kontrolovat a lidi si telefonovali, jak dlouho chtěli.

Veřejné telefonní automaty (telefonní budky) měly tu nevýhodu, že se občas stávalo, že sežraly příslušnou minci a hovor nespojily.

Meziměstské hovory
Meziměstské hovory byly mnohem vzácnější než místní hovory. Za prvé byly dražší. Podle vzdálenosti se za jednu korunu dalo meziměstsky telefonovat tři minuty až necelou minutu. Přičemž koruna, to byla v té době například cena jedné jízdenky na pražskou tramvaj, tak si to porovnejte. Ale hlavně, jen pozvolna se zavádělo automatické meziměstské volání. Ještě v 70. letech se naprostá většina meziměstských hovorů uskutečňovala přes spojovatelku. To znamená, že jste zatelefonovali na telefonní číslo ohlašovny meziměstských hovorů a tam jste sdělili, že chcete například Litvínov a telefonní číslo, a spojovatelka vás přepojila. U těchto hovorů přes spojovatelku se účtovalo vždy minimálně 3 minuty, i když hovor byl kratší. Během 70. a 80. let se postupně rozšiřovaly možnosti automatického spojení, ale ještě v polovině 80. let se v některých relacích dalo volat jen přes spojovatelku. A v první polovině 80. let byla taková zajímavá situace, že se například dalo automaticky volat do Mostu, a dalo se automaticky volat z Mostu do Litvínova, ale odjinud než z Mostu se do Litvínova dalo volat jen přes spojovatelku. Z telefonních budek se dalo volat jen místně, pro meziměstské hovory bylo nutno zajít na poštu. Teprve během 80. let se postupně objevovaly i veřejné telefonní automaty umožňující meziměstské volání.

Ale i koncem 80. let, když už většinou bylo meziměstské spojení automatické, nebylo volání vždy jednoduché. Kapacita ústředen byla omezená, takže zejména v dopoledních hodinách se stávalo, že když se někdo chtěl dovolat do Prahy, tak mohl třeba hodinu sedět u telefonu a pokoušet se dovolat, a pokaždé okamžitě po vytočení pražské předvolby 02 zazněl obsazovací tón. Večer a zejména v noci se dalo dovolat lépe.

Mezistátní hovory
Mezistátní hovory byly v té době velmi vzácné. Bylo to v neposlední řadě proto, že byly nehorázně drahé. Při volání do sousedních zemí (například Německo, Polsko) se za jednu korunu dalo volat tuším asi 3 nebo 4 sekundy, takže minutový hovor přišel asi tak na 20 Kčs. Přičemž, jak jsem již uvedl, jízdenka na tramvaj tehdy stála korunu; průměrný měsíční plat byl tehdy kolem 2500 Kčs. Telefonní hovor do USA stál 1 Kčs za 1 sekundu, tedy 60 Kčs za minutu. To jsou ceny z druhé poloviny 80. let, tedy z doby, kdy vůbec byly možné automatické telefonní hovory do zahraničí. Největší tehdejší mincí byla pětikoruna, takže při hovoru do USA se do telefonního automatu musela každých 5 sekund hodit další pětikoruna.

Jak se tedy telefonovalo
Jak jsem již uvedl, mobilní telefony neexistovaly. Bylo tedy možné telefonovat z telefonní budky, pokud fungovala a nesežrala vám korunu, aniž by vás spojila, nebo z pošty, nebo ti šťastnější i z domova. To mimo jiné znamenalo, že když jste si s někým domluvili sraz, tak jste se prostě museli na domluveném místě sejít; nebyla žádná možnost se nějak dodatečně domlouvat, že se sejdete jindy nebo jinde. A ani když se domluvilo, že někdy někomu zavoláte, tak to nebylo jisté, protože mohla být přetížená ústředna a prostě jste se nedovolali.

A ještě krátký dokument o výrobě telefonů:

Fotografování

Tehdy se fotografovalo fotoaparátem. Dnes existují digitální fotoaparáty, někdy jsou vestavěné do mobilů nebo tabletů, ale jsou i samostatné. Tehdy digitální fotoaparáty neexistovaly. Do tehdejších fotoaparátů se vkládal film, což byla dlouhá úzká fólie pokrytá vrstvou materiálu citlivého na světlo. U černobílých filmů to byl většinou bromid stříbrný. Film se vložil do fotoaparátu, a při pořízení fotky fotoaparát na okamžik pustil na příslušnou část filmu světlo, a ta chemikálie citlivá na světlo se dopadem světla poněkud chemicky změnila, podle toho, jaké množství světla na ni dopadlo. Filmy umožňovaly pořídit různé množství snímků, některé 9, některé 12, některé 16 a některé dokonce 36 obrázků. To znamená, že když jste pořídili 36 obrázků, museli jste měnit film. Tento tzv. exponovaný film se poté vyvolával, to znamená, že se film ponořil do chemického roztoku, který se jmenoval vývojka (podstatnou částí většinou byl siřičitan sodný), a v tomto roztoku se během několika minut osvětlený bromid stříbrný rozložil na stříbro, které v této konzistenci bylo černé, a neosvětlený bromid stříbrný zůstal nezměněný.

Vývojka, © Pralinka2

Poté se film vložil do ustalovače, jehož hlavní složkou většinou byl thiosíran sodný, a ten rozpustil zbytek bromidu stříbrného. Když se tedy film vyjmul z ustalovače (a pořádně opláchl), byl na místech, kam dopadlo světlo, černý, a v neosvětlených místech byl průhledný. Toto byl takzvaný negativ, tedy světlo a tma tam byly obráceně než ve skutečnosti.

Vyvolání filmu a pořízení fotek se dalo zadat podniku Fotografia, vyvolání černobílého filmu stálo několik korun a každá černobílá fotka korunu nebo 1,40 Kčs. To není moc; jedna fotka stála zhruba tolik jako jízda tramvají. Ale dodací doba byla asi dva týdny. Existovalo i expresní vyvolání; za příplatek 100 % jste mohli svůj film mít vyvolaný už za 3 dny. Pro některé lidi proto bylo rychlejší a levnější, když si film vyvolali sami a následně i obrázky. V prodejnách fotografických potřeb se snadno dala koupit vývojka, ustalovač u další potřebné věci. Jednou z nich byla takzvaná vývojnice, takový černá neprůhledná uzavřená nádoba, do které se exponovaný film, namotaný na cívku, za naprosté tmy vložil a do ní se pak nalila napřed vývojka a pak ustalovač.

Vývojnice, zařízení na vyvolávání filmů, © Pralinka2

Vývojnice, zařízení na vyvolávání filmů, © Pralinka2

Po opláchnutí se film vyjmul, nechal se usušit a pak se z něj mohly zpracovávat fotky. Vyvolaný film vypadal přibližně takto:

Klasický černobílý film československé výroby, © Pralinka2

Fotky se dělaly pomocí takzvaného zvětšovacího přístroje neboli zvětšováku.

Zvětšovací přístroj , © Andshel

Horní, posuvná část tohoto zařízení obsahovala silnou lampu a zařízení na vložení filmu, a optickou soustavu, která obrázek z filmu zobrazovala na desku dole. Do rámečku na desce se vložil fotografický papír, tedy takový trochu silnější papír pokrytý vrstvou fotocitlivého materiálu, většinou opět bromidu stříbrného. Pak se lampou v horní části přístroje prosvítilo příslušné políčko filmu na ten fotopapír, a ten se pak namočil na pár minut napřed do vývojky a pak do ustalovače, obdobně jako předtím ten film. A vida: Osvětlené části papíru zčernají, neosvětlené zůstanou bílé. Ale protože na negativu neosvětlené části byly průhledné a osvětlené zčernaly, tak na tomto papíru to je naopak, a tedy původně neosvětlené části obrazu budou černé a původně osvětlené jsou bílé. Tím se tedy z negativu stane pozitiv – zatímco na filmu je světlá a tmavá obráceně než ve skutečnosti, na výsledné fotce se to opět přehodí, a světlá i tmavá jsou stejně jako ve skutečnosti.

Balíček fotografického papíru o 100 kusech stál kolem 10 až 20 Kčs, zatímco nechat si udělat fotky v příslušné firmě stálo 1 až 1,40 Kčs, proto výroba fotek doma byla podstatně levnější než si je nechat udělat. Fotky se musely dělat v temné komoře, která se ve většině panelákových bytů dělala v koupelně.

Barevné fotky
Zatímco černobílé fotky se daly dělat doma nebo si je nechat udělat v podniku Fotografia, s barevnými fotkami to bylo složitější. Bylo na ně zapotřebí mnohem víc chemikálií, některé z nich byly dost jedovaté, a celý proces byl mnohem náročnější na čistotu chemikálií a jejich přesnou teplotu. Neznám nikoho, kdo by si barevné fotky dělal doma. Ale barevné fotky byly výrazně dražší. Černobílý film československé výroby stál 8,50 Kčs, zahraniční (například Orwo z NDR) o několik korun víc. Barevný film stál asi 30 Kčs a jeho vyvolání další desítky korun. A zatímco jedna černobílá fotka stála 1 Kčs nebo 1,40 Kčs, barevná fotka stála 7 Kčs. Proto velká část fotek z té doby je černobílých. Ne každý si mohl dovolit dát za barevnou fotku sedminásobek tramvajového jízdného.

Diapozitivy
Kromě vytváření fotek pomocí negativu a pozitivu existoval i jiný způsob pořizování obrázků, a to takzvané diapozitivy. U těch se používal trochu jiný způsob zpracování a vyvolání, a výsledkem byl film, kde světlo a tma – u barevných filmů barvy – bylo stejně jako ve skutečnosti. Tyto filmy se pak daly například promítat na zeď nebo na filmové plátno pomocí promítačky, ale bylo možné je i prohlížet pomocí malých a levných kukátek. Taková kukátka se dala použít samozřejmě i pro prohlížení a kontrolu negativů.

Prohlížeč diapozitivů, © Pralinka2

Diapozitivy měly tu výhodu, že se promítalo přímo z toho filmu, takže se ušetřilo za výrobu jednotlivých fotografií. Používaly se většinou pro barevné fotky, ale existovaly i černobílé filmy určené na diapozitivy.

V druhém dílu tohoto třídílného seriálu si povíme něco o záznamu a reprodukci hudby a o psaní textů.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (9)

Příspěvek z 26. března v 15:12.
panglaq v něm napsal:

Děkuji, ALXi a Pralinko.:->

Příspěvek z 23. března v 7:37.
Héfaistos v něm napsal:

Když já naposledy vyvolával film, tak byl krásně černý. :-)
Ale budu se do toho muset pustit zase, v dnešní době je vyvolávání nekřesťansky drahá sranda.

Příspěvek z 23. března v 0:35.
verbum v něm napsal:

Pavle zajímavý článek... jen jsem ho musel číst na víckrát...