Záznam a reprodukce hudby

Magnetofony
Na záznam a reprodukci hudby, ale i jiných zvuků, se dnes, stejně jako na všechno ostatní, používá mobilní telefon. Dříve se na tyto účely používal zejména magnetofon. Magnetofon zaznamenával zvuk na magnetofonový pásek, což byl takový hodně tenký pásek pokrytý nějakým magnetickým materiálem. Magnetofony byly cívkové a kazetové. Pásky do cívkových magnetofonů byly širší, navíjely se na cívky a pohybovaly se rychleji, magnetofony byly vetší, zabraly skoro celý stůl a dítě je stěží uneslo. Pásky do kazetových magnetofonů byly užší a byly v kazetách. S kazetami se snadněji manipulovalo než s cívkami. Kazetové magnetofony byly menší, lehčí, většinou přenosné. Kazetové magnetofony byly rozšířenější pro běžné použití, protože byly lehké a snadno se s nimi manipulovalo. Cívkové magnetofony se častěji používaly profesionálně, jejich zvuk snad prý byl i kvalitnější.

Magnetofon (východoněmecké výroby) a magnetofonová kazeta, © Pralinka2

Kazety pro kazetové magnetofony byly většinou na 60 nebo na 90 minut. Ale na jednu stranu se vešlo 30 nebo 45 minut, pak se kazeta musela otočit a přehrávat opačným směrem.

Magnetofonová kazeta československé výroby, © Pralinka2

Kazta vložená do amgnetofonu, © Pralinka2

Když se kazeta přestala přehrávat někde uprostřed, bylo možno ji okamžitě z přístroje vyjmout a později na stejném nebo jiném magnetofonu pokračovat s přehráváním ze stejného místa. Naproti tomu když se přerušilo přehrávání pásku na cívkovém magnetofonu, bylo nutno pásek přetočit na začátek nebo na konec, aby se celý pásek nacházel na jedné cívce. A pak bylo možné buď ji přehrávat znova od začátku, nebo pracně hledat místo, kde byl poslech přerušen. Některé magnetofony měly počítadlo, které to usnadňovalo, ale to nebylo dokonalé.

Magnetofon bylo velmi užitečné zařízení, ale mělo své nevýhody. Někdy se stalo, že se tenoučký magnetofonový pásek zasekl a zamotal, a bylo dost pracné ho rozmotat. A pokud se při tom pomačkal, tak pak v tom místě byla zhoršená kvalita zvuku. A muselo se dávat pozor na magnetické pole; když se magnetofonový pásek přiblížil k magnetu, tak se záznam na něm mohl poškodit nebo úplně smazat. A u tenkých pásků se při delším skladování někdy záznam tzv. prokopíroval mezi jednotlivými závity navinutého pásku, takže pak v záznamu kromě žádoucího záznamu byl slabě slyšet i záznam o několik sekund dřívější či pozdější. Magnetofonům a páskům samozřejmě také škodilo prašné prostředí.

Zatímco na dnešních mobilech a počítačích se dá libovolně přeskakovat z písničky na písničku, na magnetofonu, když jste si například po první písničce chtěli hned poslechnout poslední, museli jste celý pásek převinout. A kvalita záznamu se postupem času zhoršovala.

Gramofon
Gramofon bylo zařízení, na kterém se přehrávaly gramofonové desky. Gramofonová deska je taková černá deska s drážkami. Pozor, je křehká. Když vám upadne na zem, tak se rozbije na takové černé střepy a už je nepoužitelná. Gramofonová deska se vloží do gramofonu, gramofon se pustí a ta deska se roztočí. Gramofonové desky jsou vyráběny na rychlost otáčení 33 nebo 45 nebo 78 otáček za minutu. Většina gramofonů umožňovala přepínání mezi dvěma rychlostmi.

Součástí gramofonu je takové ramínko s jehlou na konci. Když se gramofon pustí a deska se točí, tak se to ramínko s jehlou opatrně položí na desku tak, aby jehla byla v té drážce. V té drážce je mechanicky zaznamenán zvuk – v drážce jsou nerovnosti, které při otáčení rozechvějí jehlu a tím vzniká zvuk. Ten se přenoskou přenáší do dalších částí gramofonu. U moderních gramofonů se otáčení desky provádělo elektromotorem, a rovněž zvuk snímaný jehlou se měnil na elektrický signál, který se přenášel do reproduktorů. Avšak v dávné minulosti existovaly gramofony na kliku, které elektřinu vůbec nepotřebovaly. Klikou se natáhla pružina, která poté poháněla desku, aby se otáčela, a energie chvění jehly byla dostatečná na to, aby přes nějakou membránu vytvářela slyšitelný zvuk i bez elektřiny. Pro lepší slyšitelnost a usměrnění zvuku byly tyto gramofony opatřeny takovou jako hlásnou troubou. Takový gramofon je vidět i na emblému (logu) jedné prastaré gramofonové firmy, obrázek je popsán „His master’s voice“, a v té době, dávno před vznikem magnetofonů, upozorňoval na to, že zvuk z gramofonu je tak věrný, že pes, který slyší z gramofonu hlas svého pána, pozorně poslouchá, protože myslí, že to je opravdu on.

His Master's Voice, © Victor Talking Machine Company

Na rozdíl od magnetofonových záznamů, které si mohl nahrát, kdo chtěl, gramofonové desky se musely vyrobit v továrně a koupit. A na rozdíl od magnetofonových pásků bylo při přehrávání možné kdykoli jehlu zvednout a položit na jiné místo desky a tím přeskočit třeba z první písničky na poslední nebo třeba zase zpátky na první. Gramofonové desky byly většinou oboustranné, takže na jedné straně byly nějaké písničky a na druhé straně další. Když byla na gramofonové desce namluvená pohádka, bylo někdy nutné uprostřed pohádky vstát, dojít ke gramofonu a otočit desku.

Gramofonová deska při správném skladování vydržela desítky let, na rozdíl od magnetofonového záznamu její záznam časem nedegradoval. Ale při častém přehrávání se deska opotřebovávala a záznam se zhoršoval. A desku bylo zapotřebí chránit před prachem a poškrábáním. Jinak se pak v záznamu ozýval takový jako praskot.

Psaní textů

Když se dnes píše nějaký text, tak se většinou píše na počítači, kratší sdělení i na tabletu nebo mobilním telefonu. Když se píše text na počítači, tak se dá kdykoli dodatečně opravit, a to obsahově i co se týče podoby. Dají se například dodatečně opravit chyby, nebo se po napsání dá změnit rozvržení na stránky tak, aby například nevyšel poslední řádek na novou stránku. Také se můžete až po napsání rozhodnout, v kolika kopiích si ho vytisknete a na jaký papír. A když se rozhodnete již napsaný text poslat někomu jinému, například nejen babičce, ale i panu ministrovi, můžete dodatečně opravit jeho formální podobu. A v neposledním případě můžete mít v počítači několik rozepsaných textů současně.

Před 40 a více lety se texty, pokud se nepsaly přímo ručně, psaly na psacím stroji.

Psací stroj bylo takové zařízení, které sloužilo k psaní. Bylo čistě mechanické; teprve později a vzácně se objevily elektrické psací stroje. Klávesnice trochu připomínala klávesnice dnešních počítačů. Ale nebylo na nich nic elektrického, každá klávesa byla mechanicky pákovým mechanismem spojená s takovým kovovým písmenkem. Součástí stroje byl takový válec z tvrdé gumy, do stroje se vkládal papír, ten se částečně ovinul kolem toho válce, a když se stiskla klávesa, tak příslušné kovové písmenko skrz takovou barvicí pásku, napuštěnou černou a někdy černou a červenou barvou, narazilo do toho papíru, který byl na tom válci, a zanechalo tam otisk. Současně se při tom posune horní část psacího stroje s tím válcem a papírem o jednu pozici. Když se dorazilo na konec řádku, válec se ručně takovou páčkou posunul zase na začátek řádku a současně pootočil na další řádek.

Pohled na mechanismus psacího stroje, © Pralinka2

Jak píše psací stroj, © Pralinka2

Detail psaní na psacím stroji, © Pralinka2

A video ukazující psaní na stroji je tady:

Psací stroj měl proti dnešním zařízením nějaké výhody a nějaké nevýhody.
Výhodou (možná jedinou) bylo to, že fungoval i bez elektřiny - nepotřeboval baterii ani připojení do zásuvky.

Nevýhod bylo víc. V neposlední řadě psaní bylo dost hlučné, protože klávesy se musely mačkat natolik silně, že písmeno muselo do válce s papírem narazit dostatečnou rychlostí, aby se na papír otisklo. Psaní na stroji bylo slyšet i v sousedních místnostech nebo u sousedů o patro níž. Jednou u mě před půlnocí zazvonil soused pode mnou a požádal mě, abych v době nočního klidu nepsal na stroji.

Další nevýhodou bylo, že záleželo na síle, kterou se klávesa stiskla. A když se například tečka nebo čárka stiskla stejně silně jako jiná písmena, tak v důsledku menší plochy takového znaku to ten papír někdy úplně probodlo.

Při běžném psaní se muselo předem vědět, kolik výtisků bude zapotřebí, a v takovém případě vložit do stroje několik papírů s kopíráky. Kopírák byl takový černý papír, pokrytý takovou černou vrstvou, když jste ho neopatrně vzali do ruky, tak špinil, a sloužil k tomu, aby se to, co se napsalo na ten první papír, se zkopírovalo i na další papír. Něco podobného se občas ještě dnes používá při psaní některých ručně psaných účtenek nebo dodacích listů a podobně. Pro případ, že bylo zapotřebí víc kopií, existoval takzvaný průklepový papír, který byl hodně tenký (zatímco normální papír má kolem 70 až 80 g/m², průklepový papír měl 30 g/m²) S použitím průklepových papírů bylo možno na stroji psát až 7 kopií najednou, tedy 1 originál a 6 kopií, ale ta poslední už byla dost mizerně čitelná.

Při psaní každý někdy udělá překlep. Když se na něj přišlo okamžitě, tak se daly použít takové bělicí papírky, pokryté bílou vrstvou. Papírek se položil na ten papír tou bílou vrstvou k papíru a znova se napsalo to chybné písmeno. To se otisklo tou bílou barvou na ten papír a překrylo to chybně napsané písmeno. Pak se ten bělicí papírek vyndal a na příslušné místo se napsalo správné písmeno. Ovšem to šlo použít jen při psaní bez kopíráku. Když se psalo s kopiemi, musel se na překlepy dávat mnohem větší pozor.

Když se nějaká stránka nedopsala a mělo se v psaní pokračovat jindy, musel se papír nechat ve stroji a po tu dobu se tedy na tom stroji nedalo psát nic jiného. Když se totiž papír vyndal, nebylo snadné ho tam dát přesně tak, jak byl, a nepsané části textu pak na sebe přesně nenavazovaly, text pokračoval trošičku níž nebo výš nebo vlevo nebo vpravo než ten, co tam už byl.

Na českém psacím stroji byla pouze česká písmena, takže se daly psát pouze české (a taky anglické) texty. Takže napsat do textu například nějaký úryvek v ruštině nešlo. Ano, existovaly ruské psací stroje, ale na těch zase nešlo psát česky. A některé psací stroje neměly číslice 0 a 1 a místo nich se psalo O a malé L. A některé psací stroje neměly ani závorky a místo nich se psala lomítka. (Některým lidem to zůstalo a lomítka místo závorek píší dodnes, i když na počítačích závorky nejsou problém). A na psacích strojích nebyly ani české uvozovky.

Psací stroje nebyly úplně levné, takže kdo ho nepotřeboval moc často, nemusel ho mít vůbec. Dopisy se daly psát i rukou. A když někdo, kdo neměl psací stroj, potřeboval jednou za pár let napsat něco na stroji, mohl použít veřejnou písárnu. Jedna taková byla například v Praze v pasáži Černá růže. Tam bylo možno zajít a za nepříliš vysokou částku si tam sednout ke psacímu stroji a napsat si, co bylo zapotřebí. Bylo tam několik českých psacích strojů a dokonce dva ruské psací stroje. Takže i ten, kdo měl český psací stroj, ale potřeboval něco napsat rusky, mohl použít tuto veřejnou písárnu.

Jednou z nevýhod psacího stroje bylo, že to bylo dost těžké. Když jste byli dítě a potřebovali jste něco napsat na stroji, tak vám ho na váš stůl musel přenést tatínek. Existovaly i přenosné tzv. kufříkové psací stroje, ty byly o něco lehčí, ale zase měly omezenější výběr znaků. Většina psacích strojů měla šířku válce takovou, že se tam vešel papír velikosti A4 na výšku. Existovaly i stroje s dlouhým válcem, do kterých se vešel papír A4 i naležato (nebo papír A3 na výšku). Ale ty byly ještě o něco těžší.

Dnes se klasický psací stroj už moc nepoužívá, ale desítky let byl psací stroj prakticky jediný přístroj, kterým se psaly veškeré písemnosti a dokumenty, které se nepsaly ručně.

V příštím, posledním dílu tohoto seriálu si povíme něco o tom, jak se tehdy v době před internetem získávaly zprávy a informace z domova i ze světa.