Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Telekomunikace a multimédia před 40 lety – 3. díl – zpravodajství a informace

    vydáno  •  Historie · Televize

    V minulých dílech jsme si pověděli, jak se dříve telefonovalo a fotografovalo a jak se zaznamenávala a reprodukovala hudba a jak se psaly texty. V dnešním závěrečném dílu si povíme, jak bylo možno se dovídat zprávy a informace.

    Radiopřijímače, © Pralinka2

    Zprávy

    Zatímco dnes se spoustu důležitých věcí dovíme přes internet, tehdy existovaly tři hlavní sdělovací prostředky: Tisk, rozhlas a televize.

    Tisk
    Noviny a časopisy vypadaly vlastně podobně jako dnes. Lišila se jejich výroba. Spousta věcí, které se dnes dělají automaticky a elektricky, se dělala mechanicky a nezřídka i ručně. Proto byla například zapotřebí delší doba od uzávěrky do času, kdy noviny vycházely.

    Vycházení novin v ČSSR bylo trochu ovlivněno i ekonomicky a politicky. Byl nedostatek papíru, takže noviny nemohly vycházet v takovém nákladu, aby se dostalo na všechny zájemce. Během dne se dalo sehnat jen Rudé právo a Práce, ostatní noviny se musely kupovat brzy ráno. Zejména o sobotní noviny s víkendovou přílohou byl docela zájem, v sobotu ráno kolem půl šesté stávala před trafikami fronta lidí, kteří doufali, že se jim podaří koupit Svobodné slovo nebo Mladou frontu. Kdo přišel až kolem šesté hodiny, krátce před otevřením, ten už se musel spokojit s Rudým právem. Tím, že tam každou sobotu stávali stejní lidí, se před některými trafikami vytvořil i docela takový kolektiv spolučekajících, kteří se navzájem znali a povídali si, co jiného taky v té frontě měli dělat.

    V některých trafikách měli takzvané „desky“, kam trafikantky pro stálé nebo oblíbené zákazníky dávaly noviny nebo časopisy, které se daly obtížně sehnat. Kromě již zmíněných novin (Svobodné slovo, Mladá fronta, Lidová demokracie) to byly i některé časopisy, například velmi oblíbený a nedostatkový časopis ABC, nebo Mladý svět, nebo jiné časopisy, a nebo také Čtyřlístek, který ani nebyl časopis. Tyto „desky“ byly neoficiální, to bylo něco jiného než předplatné, na základě kterého chodily časopisy domů do schránky. Dokonce to bylo zakázané; jeden čas dokonce vyšlo oficiální nařízení, které muselo být vylepeno na všech trafikách, že „je zakázáno rezervovat tisk jednotlivým zákazníkům“, nebo tak nějak to tam bylo napsáno; nicméně i přes tento oficiální zákaz tato praxe v tichosti pokračovala dál.

    A co se týče toho předplatného, ani to nebylo úplně jednoduché. Pro některé časopisy existoval limit počtu předplatitelů, takže když jste si takový časopis objednali, tak jste museli čekat, až tento titul někdo odhlásí, nebo, morbidně řečeno, až některý ze stávajících předplatitelů umře.

    Pro úplnost lze dodat, že noviny stály ve všední den 50 haléřů a v sobotu korunu.

    Televize
    Televize vypadala trochu podobně jako dnes, ale její obrazovka nebyla plazmová ani LED, ale v podstatě elektronková. Výhoda byla v tom, že se její princip dal popsat a pochopit v hodinách fyziky asi tak v 8. třídě. Nevýhoda byla vysoká spotřeba a zejména to, že při poškození mohla vybouchnout. Ale jinak vypadala jako normální krabice s obrazovkou.

    V sedmdesátých letech se vyskytovaly prakticky výhradně černobílé televize, televize tehdy stála asi tak 4000 Kčs (jak jsem již uvedl, průměrný měsíční plat byl asi 2500 Kčs). Někdy kolem přelomu 70. a 80. let se začaly, zpočátku jen pomalu a zřídka, objevovat i barevné televize. Taková televize stála zhruba kolem 10 000 Kčs. Během osmdesátých let barevných televizí zvolna přibývalo.

    Dokument o výrobě televizorů je tady:

    Tehdejší Československá televize měla dva programy, první a druhý. Zejména zpočátku se ale druhý program na spoustě míst nedal chytit a diváci se museli spokojit s prvním. Postupně se zlepšovalo i pokrytí území druhým programem. Vysílalo se hlavně večer, vysílání končilo kolem půlnoci. Mám matný dojem, že v sobotu a v neděli se vysílalo i dopoledne, ale v pracovní dny myslím že ne.
    To, že byly pouze dva programy, a někde jen jeden, mělo tu výhodu, že si děti ve škole mohly hromadně povídat o tom, co bylo včera v televizi,

    Vzhledem k tomu, že šlo o Československou televizi, tak část programu byla vysílána česky a část slovensky. Ne že by to bylo nějak oddělené, třeba v Televizních novinách se střídal český a slovenský hlasatel (hlasatelka).

    Rozhlas
    Rozhlas byl tehdy mnohem rozšířenější než dnes, mimo jiné proto, že televize vysílala jen večer a internet nebyl vůbec. Rozhlasové vysílání mělo hodně výhod. Na rozdíl od papírových novin se tam bylo možno dovědět aktuální zprávy rychleji, třeba během dopoledne, když papírové noviny už byly vytisknuté a televize vysílala až večer.

    Rozhlasové stanice vysílaly na středních, dlouhých, krátkých a velmi krátkých vlnách. Na středních, dlouhých a krátkých vlnách se většinou vysílalo s amplitudovou modulací (AM), na velmi krátkých vlnách s frekvenční modulací (FM). Ale vysílání na velmi krátkých vlnách mělo tu zvláštnost, že v socialistických státech se vysílalo podle takzvané východní normy (OIRT), což byly frekvence kolem 60 – 70 MHz, zatímco v západní Evropě se vysílalo podle tzv. západní normy (CCIR), což byly frekvence kolem 100 MHz. Výsledkem bylo, že kdybyste si náhodou sehnali nějaký radiopřijímač západní výroby, tak byste na něm v Československu na velmi krátkých vlnách nic nechytili.

    V Československu vysílalo několik rozhlasových stanic. V České socialistické republice to byla stanice Praha, která vysílala na středních vlnách, a stanice Vltava, která vysílala na velmi krátkých vlnách a vysílala většinou hudbu. Na Slovensku byly stanice Bratislava a Devín. A kromě toho byla celostátní stanice Hvězda, který vysílala na středních a dlouhých vlnách a vysílala střídavě česky a slovensky.

    Rozhlas však umožňoval poslouchat i vysílání ze zahraničí. Vysílání na dlouhých vlnách mělo velký dosah, takže nebyl problém na dlouhých vlnách poslouchat vnitrostátní vysílání z Varšavy, Moskvy nebo dalších okolních zemí. Kromě vnitrostátního vysílání však existovalo i vysílání pro zahraničí. Pro toto vysílání byly velmi výhodné krátké vlny, které se šíří odrazem od ionosféry a mají to zajímavou vlastnost, že za vhodných podmínek se šíří na větší vzdálenosti, ale na menší nikoli. Takové krátkovlnné vysílání bylo slyšet například ve vzdálenosti 1000 km od vysílače, ale 300 km od vysílače slyšet nebylo.

    Do Československa přicházelo české nebo slovenské vysílání z řady zemí, například Hlas Ameriky, BBC – Londýn, Radio Vatikán nebo poněkud bizarní Radio Tirana. České zahraniční vysílání přicházelo i z Moskvy. Specielní vysílání pro země střední a východní Evropy byla Svobodná Evropa, které byla financovaná USA, ale zaměření bylo jiné než Hlas Ameriky.
    Ale i Radio Praha vysílalo do řady zemí zahraniční vysílání v jejich jazycích.

    Rozhlasové vysílání s amplitudovou modulací se dalo poslouchat takzvanou krystalkou, ale jinak kdysi byla rádia převážně elektronková. Takové rádio bylo dost velké, mělo značnou spotřebu a během provozu se silně zahřívalo, což vedlo i k tomu, že se trochu rozlaďovalo. V době, o které píšeme, už převažovaly spíš tranzistorové radiopřijímače, které byly malé, přenosné, měly nízkou spotřebu a proto mohly být napájeny i z baterií. Nicméně v některých domácnostech se ještě vyskytovaly staré elektronkové radiopřijímače.

    Tranzistorové přijímače v některých případech neměly velmi krátké vlny, takže se na nich nedala chytit stanice Vltava. Přijímače s velmi krátkými vlnami byly o něco dražší. Běžný tranzistorák bez VKV stál od 500 Kčs, přijímač s VKV asi tak od 1000 Kčs.
    jak vypadaly tranzistorové radiopřijímače, se můžete podávat na článkovém obrázku.

    Některé radiopřijímače byly docela malé, snadno přenosné, takže se daly nosit i třeba na výlety, aby člověk nebyl úplně bez informací (mobilní telefony tenkrát nebyly, takže rádio bylo prakticky jediné spojení se světem, i když jen jednosměrné).

    Sovětský radiopřijímač Orbita 2, © Pralinka2

    Toto byl jeden z levnějších radiopřijímačů, v roce 1975 stál 510 Kčs.

    Jiné tranzistorové přijímače byly větší, měly i víc vlnových rozsahů, kvalitnější příjem signálu i kvalitnější zvuk. Například následující přijímač stál 1100 Kčs, měl střední vlny, dlouhé vlny a 6 rozsahů krátkých vln. Byl velice užitečný zejména pro poslech zahraničního vysílání na krátkých vlnách.

    Sovětský radiopřijímač VEF 206, © Pralinka2

    V dávných dobách se vysílací frekvence jednotlivých stanic neměnily tak často jako dnes, a zejména na středních a dlouhých vlnách vysílaly pro celý stát na stejné frekvenci. Proto na některých radiopřijímačích byly označeny nejen frekvence uvedené čísly, ale i jména některých hlavních rozhlasových stanic. Poměrně dost to bývalo na starých a velkých elektronkových přijímačích, ale několik jmen rozhlasových stanic bylo i na stupnici tranzistorového přijímače VEF 206.

    Stupnice radiopřijímače, © Pralinka2

    Rozhlasové vysílání bylo velice užitečné. Umožňovalo aktuální informace, ale i zábavu, v době, kdy noviny už byly vytištěné, večerní vysílání televize ještě nezačalo a internet ještě dávno neexistoval. A v neposlední řadě, ve státech, kde byla cenzura, jako například v Československu, rádio umožňovalo příjem informací ze zahraničí, která se do domácího tisku, rozhlasu a televize nesměly dostat.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (1)

    Příspěvek z 6. dubna v 15:12.
    JáJá1 v něm napsal:

    Skvělý článek, jako předešlé, 5 tlapek.