Alíkovina

Tělo v kořeni mandragory - 32. kapitola

vydáno  •  Knihy
Tělo v kořeni mandragory smazává rozdíly mezi snem a bděním. Marina se nedokázala zbavit křídel. Jenže venku mrzlo, a tak je aspoň složila a přehodila přes sebe kabát. Přes špičaté uši si natáhla čepici a konečně vyšla do studeného šera.

Mandragora lékařská - Je zvláštní především svým netypickým kořenem., © Profimedia.cz

Obě dryády bděly a jak Marinu spatřily, ihned ji vítaly otázkami: "Proč Františka zase odešla? A kde celou tu dobu byla? A kdo byli ten faun a kentaur? Byli oba pohlední..."
Marině se nechtělo mluvit o tom, co se před několika hodinami stalo. Co víc, ani o tom promluvit nemohla. Jak chtěla vyslovit slovo maminka, sevřelo se jí hrdlo, nevydala ani hlásku.
"Kde máš svíci a krmení pro zvířata?" zajímala se levá dryáda. "Nebo ty chceš být po celý příští rok jen vílou?"
"Já nechci být vílou," řekla Marina s takovou hořkostí, až se k ní obě překvapené dryády sklonily.
"To je tedy mrzuté," řekla ta pravá, "neboť jak jistě víš, tady na Gaie má každý své místo. My jsme dryády a ani by nás nenapadlo chtít být třeba nymfami nebo - nedejbůh lidmi..."
Obě dryády se náhle metamorfovaly v stromy. Těla jim pokrývala kůra, paže se vzpínaly v koruně.
"Počkejte, já se vás chtěla zeptat..."
"Až po svítání, až se zrodí nové Jarní Světlo, do té chvíle budeme lípami..."
Marina bezradně stála pod mlčícími korunami, cítila, jak se jí rozpínají křídla a ze všech stran k ní doléhala zpěv: "Pojď mezi stromy, pojď mezi víly..."
"Ne!" vykřikla a bojovala s křídly, která jí donutila sundat babiččin kabát.
Vtom vrzly dveře a babička vyšla se svící.
"Děvče, děvče, rychle než bude svítat," říkala a podala Marině sirky, aby svíčku zapálila. Pak ji vložily do svícínku jak pro trpaslíky a umístily na sněhu.
Nato Marina nasypala do krmítka pro ptáčky a rozházela po sněhu nakrájený chleba a kůrky.
A potom začalo svítat a Marina s babičkou prosily Slunce o požehnání. Ranní paprsky zalily svět a Marina se už zase dokázala metamorfovat.
Radostí na okamžik zapomněla na svou bolest, radostí si poskočila a vrhla se babičce kolem krku.
"Pojď, půjdem si udělat snídani. Koupila jsem pro tebe kapučíno v pytlíčku, i když vím, že bys tyhle chemikálie jíst neměla," zašeptala Marině babička.

Tahle lípa už opravdu hodně pamatuje.

V kuchyni bylo teploučko. Marina mlčky mazala chleba máslem a medem a babička míchala kapučíno, aby v něm vnučka neměla žmolky. Na stole už stála její voňavá ranní káva.
"Marinko, musíme to probrat..." začala babička.
"Ale ona mě nemá ráda. Opustila mě..."
Babička Marinu objala a zašeptala: "Marinko, já jsem z toho také zklamaná jako ty, ale nesmíme naše srdce živit záští. V noci tady bylo mnoho nešťastných. Ty, tvá maminka, ten tvůj bratr Puk... i ten astrolog vypadal, že skrývá smutné tajemství... A já... je mi z toho všeho neveselo. Fany k tobě hovořila stejně vlídně, jako když jsi byla batole. Zdá se, že tě miluje jako kdysi... Ale ta kletba..."
Vtom zazvonil telefon.

Marina zakroutila hlavou. Nechtěla ho vzít, ale babička sluchátko zvedla, naslouchala.
"Ano, byly jsme venku, jak jsi řekla. Marina je jakžtakž v pořádku. Dám ti ji, ale nevím, jestli bude schopná s tebou mluvit."
Marina by nejraději utekla, avšak babička jí sluchátko podala s takovým pohledem, že si ho raději přiložila k uchu.
"Marinečko, prosím, poslouchej mě. Je dobře, že jsi poprosila o požehnání, jinak bys musela celý rok žít jen v lese mezi vílami... Marinko, já vím, že mi nevěříš, ale ta kletba... Je tak zlá. A nesmím ji prozradit. Do konce věků by se nedala zlomit... Marinko, co bys říkala, kdybychom s Pukem jeli někam na výlet. Třeba na nákupy, nebo do kina, kdybys chtěla... Chtěla bys?"
Marina mlčí.
"Marinko, tak něco, prosím tě, řekni."
Jenže Marina má stažené hrdlo. Ruka se sluchátkem se jí chvěje.
"Marinko, paní Flóra řekla tvým spolužákům, že se ti udělalo nevolno na Prosebnu, a tak tě Julián odvezl domů. Vyhovuje ti to tak?"
"Hm," hlesla Marina.
"Marinko, odpoledne pro tebe přijede Puk a do té doby, kdybys něco potřebovala, tak máš můj mobil. Cokoli pro tebe udělám, s čímkoli ti pomůžu, stačí jen říct... A ještě mi prosím tě, dej babičku."

"Tak tvůj bratr přijede ve dvě," řekla potom paní Fialková, když zamyšleně pokládala sluchátko. "To máme dost času na babku Hajánkovou."

Cokoli pro tebe udělám, s čímkoli ti pomůžu, stačí jen říct... Ainina slova zněla Marině v uších jako ozvěna zvonu ve zvonici.
Já od ní nic nechci, vystačím si sama, mračila se zoufale Marina a šla umýt hrnky po snídani.
Já jí ukážu, že jsem dobrá i bez ní. Že ji nepotřebuju. Budu nejlepší studentka a vyhrajem tu soutěž a pojedem k moři a vezmem s sebou Puka... Ta Lišáková... bude mi vlastně volat. A co kdybych si ji zhmotnila? Aby zavolala hned, napadlo Marinu za šumu vody z kohoutku.

Telefon z Večerníčku Krysáci.

Marina se soustředila na paní Lišákovou, představila si, jak spolu právě teď telefonují... Nic... Utřela první hrnek... Druhý... A mobil zazvonil.
"Funguje to!" vykřikla Marina, když mokrýma rukama popadla mobil a viděla na displeji stejné číslo jako včera večer. Pamatovala si závěrečné trojčíslí.
"Marino," oznamovala jí Lišáková, "už jsem mluvila telefonicky s vaší ředitelkou a třídní učitelkou, žádné výhrady k natáčení nemají, jsou spokojené, že se takhle bude propagovat vaše škola.
Vaše třídní se bohužel nebude moci soutěže zúčastnit, tak paní ředitelka pověřila vašeho učitele hudby Dobrého."
Marina pocítila další útok zklamání. Ani tohle pro mě moje... moje matka nemůže udělat. Pošle Puka namísto sebe...
"Teď budu volat tvým spolužákům a jejich rodičům, pokračovala Lišáková, která netušila, jaká muka Marina na druhém konci prožívá. "Potřebovala bych tvou e-mailovou adresu, abych ti mohla poslat další informace k soutěži a k vysílání. Nevím, jestli víš, že celá soutěž jede v přímém přenosu... Jo, tvá třídní mi vyprávěla o vašem úžasném projektu "Třídy třídí". Mám tady otevřený internet a musím říct, že je to vážně super nápad a váš blog je úžasný. Pomůžeme vám tuto aktivitu zpropagovat."
Marinino bolavé srdce radostí poskočilo. Když pak diktovala svůj mail, slyšela signál, že se jí snaží někdo dovolat.

Ten, kdo jí tak neúnavně volal, byla Aine. Marině se klepala ruka, když hleděla na displej, kdyby babička nebyla v kuchyni a nesledovala by ji, Marina by vyzvánějící telefon nezvedla.
"Marinko," slyšela z mobilu zase ten hlas, který ji doháněl k pláči. "Musím ti vysvětlit, proč nemůžu účinkovat v té televizní soutěži. Posloucháš mě?"
"Hm," kvíkla Marina.
"Marinko, Petr, tvůj tatínek o mně nesmí vědět. Stalo by se neštěstí. Ta kletba... Ale pojedu do televize s vámi, tedy jestli ti to nebude vadit..."
Babička viděla, že Marina nabírá slzy, tak jí telefon vzala.
"Fany, raději příště volej mě, to děvče sotva mluví. Dojdu s ní k babce Hajánkové pro nějaké bylinky na uklidnění. A třeba i ta procházka na studeném vzduchu ji postaví na nohy."
"Děkuju," vzdychla Aine. "Odpoledne pro ni přijede Puk. Pošlu po něm kapky, které doporučil náš lékař. Ale prý nejúčinnější by byla terapie dalším šokem. Jenže to nemohu Marince udělat."

Lípa je považována za náš národní strom.

Marina šla za babičkou, co noha nohu mine. Plížila se pod lipami, zatímco babička už čekala u otevřené branky.
"Marino, ani mně není do zpěvu," začala se babička vážně zlobit. "Od minulého jara je všechno zmatené. Svět elementárních bytostí jsem si představovala jinak, nikdy by mě nenapadlo, jak jsou s námi spojené.
Co se stalo, to se stalo. To už se nedá změnit. Teď musíme objevit tu kletbu a sejmout ji z tebe. Jinak budeš muset jednou taky opustit své děti..."
"Já svoje děti nikdy neopustím!" vykřikla Marina. "Já je budu mít ráda."
"Tvá maminka tě má taky ráda. Je to slyšet z každého jejího slova, a přesto tě tady musela nechat."

Babka Hajánková není žádná babka ale sportovní šedesátnice, která se zabývá bylinkářstvím, léčivými kameny a tajemnem vůbec.
Když Marina s babičkou dorazily, právě z jejího krámku odcházela zákaznice, jíž Hajánková vykládala karty.
Paní babka Hajánková byla zachumlána do silného pleteného roláku a kolem krku měla navíc omotánu dlouhou šňůru s korálky z polodrahokamů.
"Libuš, potřebujeme něco na nervy," vysvětlovala jí babička. "Jsme obě celé špatné, protože jsme zjistily, že Františka byla prokleta."
Jak Hajánková slyšela o kletbě, ukázala jim, že se spolu posadí ve vedlejší místnosti, kde potichu hrál přehrávač a na stolku tam ležely obrácené karty.

"Nic víc o tom prokletí nevíme," přiznala babička a paní Hajánková, která uklízela karty do krabičky, se zachmuřila: "Tak to je zlé. Kletby patří mezi nejhorší zla lidských bytostí.
Lidé proklínají v žalu, ve vzteku, v nenávisti druhé, a často také proklínají sami sebe. Síla kletby se zachytí v prokletém a zároveň se odrazí zpět k proklínači.
Dokonce, i když proklejete židli, o kterou jste zakoply, vrací se ta slova k vám a působí vám různé další nehody.
Kletby nám může pomoci zlomit archanděl Michael, ale my k tomu potřebujeme znát formuli, kterou byla osoba prokleta. Dokud nebudeme znát formuli, kterou byla prokleta Františka, kletba bude nezlomitelná... Kdybyste tak aspoň věděly, kdo ji proklel... a zda ji neproklel kletbou, ke které přidal háček. Kletby, které mají háček, jsou nezlomitelné. Když se takovou kletbu někdo pokouší zlomit, tak se kletba zmnohonásobí a může i ublížit tomu, kdo ji chce zlomit," dokončila paní Hajánková a mrazivý chlad proběhl místností. Dokonce se zdálo, že i přehrávač na okamžik přestal hrát.

"Nevíš, Marino, kolik je Aine let?" ptala se babička cestou zpátky.
Marina pokrčila rameny. A pak si vzpomněla: "Puk říkal, že on je několik stovek let starý."
"A je druhý nejmladší, a proklet je on i všechny ostatní dcery," přemýšlela babička. "To už musí být tedy věky, co kletba Aine stíhá. A za ty věky ji nikdo nedokázal zlomit."
Marina se mračila a pelášila před babičkou s batůžkem naplněným bylinkami a vypůjčenou drúzou ametystu, kamene pro uklidnění.
Jsem prokletá, protože ona je prokletá, mračila se Marina. Opustila mě, ale proč pak chtěla, abych studovala na škole, kde ona učí? A celý půlrok mi lhala... Co když to není kvůli žádné kletbě, ale je prostě falešná, jako byla Andrea v mojí staré škole...
A odpoledne s ní musím na nákupy... Jak to mám udělat, když se na ni ani podívat nemůžu... A jak mám zjistit, co je pravda?
Arthose se zeptám! Astrolog by měl přece o kletbách vědět víc...

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (1)

Příspěvek z 9. září 2010 v 17:52.
ellll v něm napsal:

líbí

líbí,líbí,líbí!!!!!!!!!!!!!!!!!