Když jsem šla na oběd, našla jsem před jídelnou ležet koťátko. Bylo mourovaté a teklo mu z očí. Stála u něj žena, co dává lístky, těm, co si zapomenou čip, a s někým telefonovala. Říkala: "Já už nevím, co s tím. Nechce to jít pryč a leze to do jídelny, když někdo otevře dveře. Už jste na cestě?" Bála jsem se, co s ním chce udělat. Když odešla, pohladila jsem ho a věděla jsem, co dělat.

Šla jsem do jídelny a doufala, že je k obědu maso. Naštěstí byla k obědu "čína". Bylo v ní kuřecí maso a drůbeží játra. Jedna holka mi pro kočičku dala játra, protože je neměla ráda a já jsem rychle popadla všechno maso ze svého talíře do ubrousku a v mikině jsem vyběhla ven za kočičkou. Dala jsem jí maso, ale ona si vzala jenom kousek a pak už nechtěla jíst. Chtěla se mazlit. Byla jí zima a tulila se ke mně. Cítila jsem, jak se třese. Pořád jsem tam u ní seděla. Občas se tam objevila nějaká dívka a mazlila ji se mnou. Vystřídalo se tam asi pět lidí. 

Zhruba po čtvrt hodině mě holky přemluvily, abych šla dojíst oběd. Všude kolem bylo plno sněhu a já na sobě měla jenom tenkou mikinu. Byla jsem úplně promrzlá. Říkala jsem si, jak asi musí být tomu koťátku. Hodila jsem do sebe pár lžic jídla, vzala si kabát a batoh a běžela ven. S kamarádkami jsme šly za kočičkou a mazlily ji. Najednou tam přišla ta žena od lístků a řekla: "Jak na to vůbec můžete sahat? Vždyť je to celý nějaký divný a nemocný!" Já si v duchu řekla, že jí jen trochu teče z očí a to je normální, ale řekla jsem jen: "Ale...to nic...ale." Bylo to ovšem tak potichu a koktavě, že to nikdo nemohl slyšet. Radši jsme tedy poodešly. Říkala jsem jedné kamarádce, že bychom ji od té ženy měly odnést. Bály jsme se, jestli nechce koťátku ublížit, protože do něj před tím kopla. "Třeba najdeme nějaký dům se zahrádkou, kde by se kotěti žilo lépe," napadlo nás, ale o ničem takovém v okolí jsme nevěděly.

Zjistily jsme, že ta žena od lístků má okno z kanceláře namířené přímo na nás. Trochu jsem se bála, i když měla zatažené závěsy. Pak mě holky přemluvily, abych už šla. Ušly jsme sotva pár kroků a zjistily jsme, že ta kočička jde za námi. Asi si mě oblíbila. Hned mě napadlo, že mám příležitost ji někam zavést. Šla za námi přes celé dvě ulice. Pak šel kolem trochu zvláštní starý pán a říkal: "Jé, jde za vámi kočička." A já si s ním začala povídat. Ostatní holky už dávno odešly. Ptala jsem se ho, jestli si ji nechce vzít, ale on řekl, že neví, co by s ní dělal. Pak šla kolem policistka a ten pán jí začal říkat o té kočce. Bylo mi to trapné, ale přišlo mi zbabělé odtamtud utéct. Stála jsem tam a přihlížela. Pán říkal: "Ale co když ji tu něco přejede?" Policistka uznala, že má pravdu a navrhla mu, ať si jí vezme. On zopakoval, že neví, co by s ní dělal. Potom odešla a já s pánem jsme šli ulicí o kousek dál. Koťátko šlo pořád za námi.

Zrovna, když se měly naše cesty rozdělit, koťátko vybočilo do silnice. Asi trochu špatně vidělo. Jelo proti němu auto, ale ono neuteklo. Naštěstí tam vběhl ten pán a rychle ho vzal. V tu chvíli už moc dobře věděl, že si tu kočičku vezme. Koťátku se ode mě moc nechtělo, ale nakonec se nechalo vzít do náruče. Pak jsem se s ním rozloučila a šla k autobusu. Kočička se za mnou ještě párkrát poohlédla, ale byla ráda, že je v teplé náruči pána a ne na studeném sněhu u nohou paní od lístků, která na něj křičí. To bylo poprvé, co jsem se nebála a nestyděla mluvit s někým cizím. Z autobusové zastávky jsem ještě viděla, jak si koťátko v náručí toho pána mazlila nějaká paní a on jí to všechno vyprávěl. Možná si ho od toho pána někdo vzal, kdo ví.

V autobuse jsem ještě potkala holky, co odešly, když jsem se začala bavit s tím pánem. Vyprávěla jsem jim o tom a ony mi řekly, že jsem trhlá. Mě to ale bylo jedno. Jsem opravdu moc ráda, že se toho koťátka někdo ujal. Byl to ten nejkrásnější pocit.