Vybavuješ si kousky vašich zpráv. Chvíle, které jsi prožil s ní. Ten pocit, kdy jsi věděl, že na tobě někomu záleží. Že tě má někdo opravdu rád. Když sis naivně myslel, že to, co právě prožíváš, nikdy neskončí. Když jsi věřil všemu, co říká.

Když sis dělal naděje, které ani neexistují. Když se ti svěřovala a snažil ses jí pomoct, i když tě to vnitřně zabíjelo. Když ti nevadilo chodit pozdě spát, brzo vsávat. Jen abys mohl být s ní. Když bys pro ni vše obětoval. 

Když si uvědomíš, že je to minulost. Minulost, která tě dělala tak šťastným člověkem. Minulost, kterou nevrátíš. Nemůžeš s tím nic dělat.

Jen sedíš a díváš se na ulici, která je už prázdná. Když se díváš, jak sníh padá na zem. Na zem ulice, na které bylo ještě před chvílí tolik lidí. Šťastných lidí. Jsou pryč. Stejně jako vše, co jsi prožil. Prožil a nemělo to skončit. Nechtěl jsi, aby to skončilo a ani sis nepřipouštěl, že by to někdy mohlo skončit.

Když si uvědomíš, že to pro tebe tolik znamenalo. Když už jen cítíš, jak ti po tváři teče slza. Slza plná emocí. Slza, kterou nezastavíš a ani nechceš. Protože víš, že je to něco, co už tvé srdce neuneslo...