Všem nám tento den začal brzy ráno, mně již ve 4:30, z jednoho prostého důvodu. Do Terezína to máme 3 hodiny cesty, a tak nám nezbývalo nic jiného, než přesně v šest stát před jinou, vzdálenější budovou školy a čekat na učitele, kteří beztak přišli pozdě. Mezi zhruba šedesáti lidmi panovala trochu nervózní atmosféra, protože nikdo vlastně nevěděl, jaké to tam bude. Našli se ale i tací, kteří si s sebou vzali dečku s polštářkem a krátkou noc pokojně dospávali všude, kde se dalo. Nasedli jsme tedy všichni do jednoho busu, do kterého jsme se úspěšně vešli, i když prostory pro 1 člověka byly velmi malé.

Po cestě panoval klid, minimálně do té doby, než se kámoška vedle rozhodla, že jde počítat matematiku. Nad jejími metodami počítání mi zůstává rozum stát, ale budiž, snaha se cení! Tak skoro tříhodinová cesta utekla rychle a my už stáli někde uprostřed města Terezín, před sochou Jana Husa, abychom se dozvěděli, že jsme tu asi o hodinu dříve, než vlastně plánovali. Ještě že ale máme aktivní třídní, která se hned běžela zeptat, zda by nám program mohl začít dříve...

Hus na čekané

Nejprve nás tedy nahnali do muzea, kde jsme přežili asi hodinovou přednášku, kterou považuji za nejnudnější část celého dne. V hlavě mi utkvěl pouze příběh Edy, který přežil pochod smrti. V lese za tmy si zkusil lehnout do příkopu, a i když si ho Němec všiml a pokusil se ho zastřelit, díky náhodě se Eda vrátil domů. To se ale bohužel v té době stalo jen málokomu.

Rychle jsme se najedli vším, co jsme si přinesli z domu, a už si nás rozdělili na dvě skupinky, každá dostala jednoho průvodce. My začali někde dole, stále ještě v muzeu u malého modelu Terezína. Dostali jsme jakási sluchátka s přístrojem, abychom průvodkyni dobře slyšeli. To víte, to jsou ty nové technologie.

Řekla nám nějaké základní informace a my se poprvé dozvěděli něco o Helze Hoškové-Weissové, jedné z přeživších Terezína, která žije dodnes. Ve svých dvanácti letech byla se svojí maminkou a tatínkem transportována do terezínského ghetta. Dívka si začala psát dodnes dochovaný deník. Po pár měsících přísného zákazu vycházení mohla Helga konečně opustit alespoň budovu a řekla dodnes dochovanou větu: Cítila jsem se opravdu jako svobodný člověk. Jaká ironie.

Od určitého roku byly děti v Terezíně shromažďovány do jedné budovy, kde byl například na 60 dětí jeden vychovatel. Prostory pro ně nebyly kdovíjak velké, krev mi ale ztuhla v žilách, když jsme vstoupili do jedné z místností, kde žily. Po všech čtyřech zdech byly velké „tabule“, na kterých byly napsány všechny děti, které byly deportovány do Terezína. Úplně malým písmem. Drtivá většina z nich zemřela.

Pak jsme se křížem krážem procházeli po městě, nakoukli jsme i do židovské modlitebny, kde jsou na zdech zachovány původní malby. Někde nad tím na půdě jsme prolezli úplně malý prostor na bydlení, kde by se v dnešní době sotva vešli 2 lidé. V té době to byl nadstandard. Tam jsme se minuli s druhou skupinou a na malou chvíli jsem se mezi nimi ztratila, takže netuším, jestli na mě moji nemuseli čekat. Snad ne.

Terezín

Abych nezapomněla, již od příjezdu se skoro pořád a od všech ozývalo, že tam je strašná atmosféra a že by tam nemohli nyní žít. Zpočátku mi to ani nepřipadalo, ale když nad tím tak přemýšlím, tak na tom něco bude, asi bych se tam nechtěla přestěhovat.

Ještě jsme stihli navštívit nějakou galerii, kde jsou vystaveny obrázky výše zmiňované Helgy. Její první obrázek namalovaný v Terezíně překvapivě vyobrazuje děti, jak staví sněhuláka. Dala ho tatínkovi a ten jí řekl: „Maluj, co vidíš.“ A tak Helga malovala.

Kolem starých kolejí a blízko silnice jsme šli směrem ke krematoriu a židovskému hřbitovu, kde na nás měl čekat autobus. A čekal! Ještě po cestě si začal kamarád povídat s průvodkyní, a tak to byla celkem zajímavá cesta. Doslova se nás zeptala, jestli nám učitelé něčím pohrozili, nebo proč jako jsme tak hodní a pozorní?! No, alespoň naše třída je plná intelektuálů...

Na hřbitově jsme se dozvěděli, proč jsou na pomnících kameny. Je to židovský zvyk, proč by totiž kvůli zemřelému mělo umřít něco dalšího – květiny? Celkem zajímavé a k zamyšlení. Do krematoria jsem jen nakoukla, ale byly tam zachované pece. Pak jsme tedy nastoupili do zmíněného autobusu, ale nic nekončí, ba naopak! Jeli jsme k nedaleké Malé pevnosti Terezín. Zde už budu ale strožší, protože jsme už všichni byli unavenější a celkově nevrlí. Kolem národního hřbitova, který můžete vidět na hlavním obrázku, jsme došli až k Malé pevnosti, kde jsme u hlavní brány hodili společnou fotku, aby mohli všichni na Facebooku sdílet naše utrpení.

Krátkou pauzu jsme s některými jedinci strávili v infocentru, ale to není podstatné. Konečně jsem dojedla tousty a úspěšně jsme načali asi čtvrtý pytlík bonbónků.

Terezín – malá pevnost

Zde jsme tedy prošli nejrůznější kobky a podobné, až naši milovanou třídní napadlo, že nás úplně všechny nažene do jedné „místnosti“, kde jich tenkrát bylo kolem osmdesáti a umírali tak, že byli ušlapáni. K její nelibosti nás ale přece jenom bylo méně, a tak se nic takového nestalo. Zlost si tedy vybila tak, že úplně sjela jedny „áčačky“, co trochu nevhodně pózovaly na fotku. Haha. Zajímavá také byla cela muže, kvůli kterému začala 1. světová válka.

Mezi zdejší opravdové klenoty patří „holírna“, která ve skutečnosti nikdy nebyla v provozu a k vodě byl připojen jen velmi malý zlomek umyvadel. Sloužila jen k takzvané propagandě, kdy nacisté chtěli ostatním ukázat, jak se tam vlastně mají ti Židé dobře. Je to něco podobného, jako když si představíte, co se u vás doma děje před tím, než přijde třeba nějaká návštěva. Úklid, úklid, tohle sem, tohle tam... Aby nedošlo k nějakému omylu, Židé se tu rozhodně neměli dobře.

V márnici se některým asi moc nelíbilo, a tak jsme byli brzo zase venku. Tam před námi byl vchod do 500metrového podzemního tunelu a s ním i rozhodnutí života a smrti. Jít, či nejít? To je to, oč běží! Zajímavé, že třídní až moc ochotně vzala strašpytle cestou nad zemí, viďte? Tunel působil delší, než byla realita, ozývalo se všude. Já tedy myslím, že moc nemají představu, co je půl kilometru, ale dobře. Vylezli jsme z tunelu přímo na popravní místo, i ta šibenice byla celkem blízko.

Bez dlouhých řečí jsme raději šli dále, a to přímo k bazénku, kde se mohly koupat dětičky policistů gestapa, tedy ty, co v té době byly v pohodě. Nebudu se ptát, jestli byste se chtěli koupat 10 metrů od místa, kde popravují.

Čtyřpatrové palandy

To už byl asi konec komentované prohlídky, ještě jsme tam mohli individuálně procházet cely. V jedné, celkem velké, se nacházely čtyřpatrové palandy, na celém prostoru bývávalo kolem 600 lidí. Neskutečné a nepředstavitelné.

Už jen poslední fotky a odbila třetí hodina odpoledne, takže jsme se tedy museli vydat zpátky k busu. Narvat se tam zpět byl vcelku nadlidský úkol, někteří jedinci bus dočista zablokovali. Ale podařilo se, samozřejmě. První polovinu cesty byl klid, snad někteří zpracovávali všechno, co viděli a co se dozvěděli. Já koukala z okna a najednou uviděla Prahu, což někteří pochopili tak, že jedeme přes Plzeň.

Po asi hodině a půl jsme zastavili na benzince, kde bylo i KFC a Burger King, z čehož měli překvapivě největší radost učitelé, protože tam strávili nejvíce času. Asi jsme úspěšně s kamarádkou odolávaly do té doby, než jsme zjistily, že naše zásoby bonbónů jsou nenávratně snězeny. Tak jsme asi 5 minut před odjezdem utíkaly na benzinku alespoň pro předražené brambůrky.

Před závěrem cesty se atmosféra v buse uvolnila natolik, že nebylo slyšet vlastního slova, jak kluci řvali kvůli hokeji nebo čemu, ale úspěšně jsme se spolužákem přetextovali jednu písničku do trochu drastičtější podoby. To víte, jsme již navždy poznamenaní. Do dědiny jsme dorazili někdy v půl sedmé, jako správní žáci jsme si určitě nachystali věci na další den a polomrtví jsme šli spát.

Děkuji za přečtení článku a doufám, že vás neunudil k spánku a třeba vám i něco přinesl.