Válka se chýlí ke konci a prohrávající Německo si začíná svou frustraci čím dál více vybíjet na prostém obyvatelstvu. Zpřísňují se všelijaká pravidla, stupňuje se omezení práv a svobod. České a německé obyvatelstvo je separováno a hranice mezi českými a německými obcemi střeženy. Co ale mají dělat dva kamarádi, Jochen a Jíra, kteří se kvůli tomu nechtějí přestat vídat? Chodí spolu i nadále lyžovat (samozřejmě tajně) a rodiče jim v tom brání jen naoko, protože to jsou také přátelé, mezi které staví zdi pouze válečný stav a válečná nařízení.
Z filmu Tichá pošta, © CinemArt
Během jednoho takového společného lyžování chlapci narazí na sestřeleného zraněného pilota Pierra, po kterém ale už intenzivně pátrá německá armáda. Pierr se nemůže hýbat a je odkázán na pomoc dobrých lidí. S pomocí Jochenova otce a malé lsti, která stála Jíru dost krve, se podaří dostat Pierra z německé strany na českou, kde má šanci se dostat do nemocnice a k odboji.
Pierr se v domě u Jíry (kde žije s tatínkem, maminkou, starší sestrou a mladším bratrem) ani pořádně neohřeje a už je jasné, že je zle, že začíná razie, tedy policejní zásah s prohledáváním chalup, a že pilot musí rychle pryč. Jeho stav je stále velmi vážný, a proto se musí přesun do 30 km vzdálené nemocnice naplánovat tak, aby nebyli odhalení.
Děti přijdou s nápadem předávat si pilota (schovaného ve slámě na povoze) mezi důvěryhodnými dětmi z obce do obce na cestě k nemocnici tak, aby to bylo co nejméně podezřelé. Nikdo by přece nepředpokládal, že by děti byly něčeho takového schopné, že by rodiče vystavili své děti takovému riziku (v případě odhalení by hrozila smrt nejen jim, ale i jejich rodinách a všem příbuzným a známým). Riziko bylo opravdu nepředstavitelně veliké a lidé si jej patrně ani nepřipouštěli, jinak by takovou akci nemohli vůbec zvládnout. Případně taky mohlo hrát roli to, že už nebylo cesty zpět a prostě se to muselo risknout.
Z filmu Tichá pošta, © CinemArt
Patos je způsob přesvědčování, který se často snaží v divácích vyvolat city.
Furiant je pyšný a nafoukaný člověk, který musí mít ve všem pravdu.
Popkulturní šablony pak značí něco známého a okoukaného, bez nových myšlenek nápadů.
Základní dějová linka, kdy si skupiny děti předávají pilota, obdobně jako se v dětské hře na „tichou poštu“ předává zpráva, je doplněna spoustou dramatických okamžiků. Některé, kde by člověk očekával nějakou humornou scénku (např. když Němci hledají pilota na pohřbu a myslí si, že je ukrytý v rakvi), jsou natočeny bez zbytečného patosu a furianství a moje obavy z toho, že děj sklouzne do popkulturních šablon, se naštěstí nenaplnily. O dramatické okamžiky není nouze a divák nemá problém se vcítit do napětí a obav hlavních postav a s vědomím toho veškerého rizika tuhne krev v žilách.
Přesto se jedná o film vhodný i pro dětské diváky, kteří pokud úplně neznají hrůzy války, tak jim nerozpoznání závažnosti situace umožní shlédnout v podstatě dobrodružný napínavý film bez násilí. Krev tu nestříká proudem (kromě Jíry v úvodu), hlavy nepadají, hromadné výstřely z kanónů a kulometů nerozmetávají nevinné oběti na kusy.
Zběh je člověk, který zběhl neboli utekl třeba z vojenské služby.
V podstatě nejdrsnější připomínka toho, že to je válka, je to, že německá skupina vojáků popraví dva své zběhy v lese, čehož jsou svědky Jochen a Jíra, ale záběry jsou z jejich pohledu, tedy z dálky, z úkrytu, rozmazaně, nejasně... sice je patrné, co se stalo, ale bez toho, že by to mohlo vyvolávat nějaké noční můry, a na tuhle vedlejší scénu si divák po filmu ani nevzpomene. Proto tu je tento článek, který mu ji připomene. 
Napětí je ve filmu až do poslední minuty, kdy v podstatě není jasné, jestli Pierr vůbec přežije a nepodlehne svým zraněním už po cestě a také jestli skupina převaděčů nebude dopadena. Dobrý konec se dá očekávat, přesto jsem zde byl rád, když jsem se ho skutečně dočkal a mohl jsem si oddechnout.
Z filmu Tichá pošta, © CinemArt
Za zmínku určitě stojí, že toto velké filmové dobrodružství vzniklo podle knižní předlohy spisovatele Jiřího Stránského. Knihu jsem neznal a ačkoliv toho moc nepřečtu, tak zvažuji i to, že se někdy po knize poohlédnu.
Kladně bych hodnotil celkové zpracování a pojetí filmu. Dobré ozvučení (poslední dobou vzniká až moc filmů, kde lidem není rozumět, co říkají, a hudba a zvuky trhají ušní bubínky – zde tedy bylo vše v pořádku), neustálé napětí i výkony dětských herců.
Pár nedostatků by se také našlo. Jsou spíše subjektivní, ale to asi ani jinak nejde a ostatní můžou mít úplně jiný názor. Některé výkony dětských herců nebyly úplně dokonalé, ale s takovým množstvím dětí to nakonec dopadlo celkem slušně. Horší byly dospělé „postavičky“.
Patolízalem se rozumí člověk, který podlézá a celkově udělá snad cokoli proto, aby se někomu zalíbil.
Poštmistr, který byl tlumočníkem pro Němce, je zde vylíčen až příliš jako karikatura – směšná postavička patolízala, úlisný prospěchářský nečestný donašeč, jehož syn musí být samozřejmě ten největší ňouma ve třídě, kterým všichni opovrhují, nikdo ho nemá rád a nechtějí se s ním kamarádit... Myslím si, že tohle bylo dost zbytečně vyhnané do extrému. Obzvlášť když navíc listonoš, poštmistrův jediný podřízený, byl obecní hlupák. Zkrátka „ti zlí“ jsou ve filmu hodně výrazně zesměšňováni, čímž se ubralo z dramatičnosti a přidalo trochu na pohádkovosti filmu. Na druhou stranu mladší diváci patrně takové škatulkování uvítají a lépe jim to umožní se v ději zorientovat.
Film se mi velice líbil a kdo má rád drama a napětí, ten si ho určitě užije. Celkově bych jej hodnotil někde okolo čtyř tlapek (80 %), což je opravdu hodně. Můžu jen vřele doporučit.
