Někdo umí lépe zpracovat popisy krajiny, někomu jde přímá akce, jiný zase zvládne napsat dokonalé dialogy. Když konečně objevíte svou přednost, nebojte se ji řádně využít. (Upřímně, kdyby mě o to hned dva lidé nepožádali, asi by mě nenapadlo psát zrovna o tomto tématu. Konverzaci nemám ráda. Daleko radši bych sesmolila pár odstavců o líčení a básnických výrazech.)

Před tvorbou dialogů si v první řadě procvičte takzvané verbum dicendi, což jsou takové ty dovětky hned, za (nebo před) přímou řečí, jako třeba „řekl“, „zašeptal“ a tak dále. Pokud možno si zkuste dát dohromady seznam synonym, aby každý z hrdinů něco neříkal, když může promluvit, prohlásit, podotknout, dodat, zeptat se, dotázat se, odpovědět, odvětit, vysvětlit, reagovat, postěžovat si, zašeptat, zamumlat, zasyčet, zasípat, zavzlykat, vykřiknout, zařvat, zvolat, zaječet, vyjeknout, zavrčet...

Občas není na škodu nechat prostou přímou řeč, ale... Dáme si takový příklad. „Předepsala mi další terapie. Asi se zblázním.“ „To snad ne. Vždyť se tě snaží vrátit do normálu už fakt dlouho. Měla zase přednášku na téma proč není skákání ze střechy zdravé?“ „Naštěstí ne. Prý mě asi za čtrnáct dní pustí.“ „To je škoda.“ „Co?“ „Poletíš domů, nebo zůstaneš na Malmalu?“ „Co na staré dobré Zemi? A tady je to nuda.“ „Taky myslím.“ „Co myslíš?“ (Prosím, neptejte se po kontextu.)

Tohle je obyčejný, holý rozhovor. Skoro jako divadelní nebo filmový scénář. Necítíme z toho příliš emocí, nevíme další okolnosti a tak dále. Možná se i ztrácíme v tom, kdo hovoří, protože oba zúčastnění, Tolia a Re, nemají zas tak charakteristický styl mluvy. Ano, možná je to i chyba moje, chyba autorky. Měla bych na tom zapracovat.

Co tomu pravděpodobně chybí? Re se posadil na střechu vedle Tolii. „Předepsala mi další terapie. Asi se zblázním.“ Dívka se zasmála. „To snad ne. Vždyť se tě snaží vrátit do normálu už fakt dlouho. Měla zase přednášku na téma proč není skákání ze střechy zdravé?“ Naučné proslovy doktorky Dômové byly vážně legendární. „Naštěstí ne. Prý mě asi za čtrnáct dní pustí.“ Muž si pomalu lehnul. Ta tuhle část nemocnice přímo nedopadalo žádné umělé světlo, takže ho příjemně studila v místech, kde měl uložené disky. „To je škoda,“ zamumlala Tolia. Tvářila se, jako by pozorování lidí pod nimi náhle patřilo mezi její nejoblíbenější činnosti. „Co?“ nechápal. Kousla se do rtu. „Poletíš domů, nebo zůstaneš na Malmalu?“ „Co na staré dobré Zemi?“ Až teď si všimnul, že dívčiny oči se podivně lesknou, zrychleně se nadechuje a zatíná ruce v pěst. Na co jsou člověku kamery, když neví, kam se dívat? „A tady je to nuda,“ dodal. „Taky myslím,“ souhlasila rychle. „Co myslíš?“ Teď je doufám zcela jasné, jak to Tolia vlastně myslela. Nechce, aby Re zmizel. (Z čistě praktických důvodů potřebovala ho pro plán, nezamilovala se do něj. Zatím. Holt panromantická asexuálka. Víte, jak těžko se taková postava píše?)

Kromě toho se mi do textu podařilo nenásilně vpašovat i pár dalších informací, například to, že Re má umělé oči a paměťové disky uložené v zádech, že ve Třetím Městě na Malmalu mají nemocnici s rovnou střechou (protože pod kupolí neprší) a že oba zúčastnění pocházejí původně ze Země. Na druhou stranu, nepřehánějme to. Ne každá věta musí být nutně rozvitá dalšími pěti, přemíra vět uvozovacích je něco jako poloviční likvidace možná jinak docela dobrého příběhu.

Třeba ve Třech mušketýrech jsou často rozhovory velmi osekané, přesto jsem se při čtení neztrácela v tom, kdo zrovna mluví. Ano, moc vás prosím, někdy je jednodušší dialog mnohem údernější, má rychlejší tempo a větší váhu, než když vždycky popisujete tón hlasu, který je jasný z předchozího řádku a zdůrazňuje ho vykřičník. (Prý je toto velký problém amatérských pisálků. Osobně se s tím stále ještě peru.)

Každá konverzace má mít určitý smysl, poselství. Když už se rozhodnete začít jedním velice trapným klišé a jako první kapitolu (nebo část) svého příběhu popíšete běžný školní den své postavy, nemusíte psát všechny ty pozdravy s kamarády a zbytečné řeči. Ne, většinu čtenářů opravdu nezajímá, jaká melodie budíku člověka vzbudila, jak se vyhrabal z postele, provedl ranní hygienu a nasnídal se...

Podobně zjednodušuji i nadávky. Než abych se snížila na úroveň některých wattpadových příběhů (takových těch o drogách, anorexii a „slavných“ kapelách) a použila přímo sprosté slovo, nahradím to opisem „Tolia zanadávala, až se muž podivil, kolik sprostých slov má dívka ve své aktivní slovní zásobě.“ Navíc si čtenář může domýšlet.

Zkuste zapracovat na nepředvídatelnosti. Udělejte takový moment překvapení, že se čtenář na chvíli zarazí, než bude číst dál. Docela dobře působí třeba důležitá věta na začátek nebo konec kapitoly. Můžete začít své dílo přímou řečí, pokud se vám to povede zpracovat. Například věta „Už ti někdo říkal, že máš na zádech velkého brouka?“ bude zřejmě lepší než „Ahoj Zachariáši, jak se máš?“ To, že někdo na postavu zavolá jménem, je ohranější než motiv náctileté holky zamilované do upíra. (Samozřejmě záleží na osobním vkusu. Ovšem to s tím Zachariášem přímo vyzařuje auru nudy a rozhodla bych se číst dál jen proto, abych se dozvěděla, proč toho chudáka kluka pojmenovali rodiče zrovna takhle.)

Na závěr bych chtěla říct jednu věc. Word vám sám napíše první uvozovky dole a druhé nahoře. V jiných textových editorech, kde se toto neděje automaticky, někteří autoři používají dvě čárky namísto prvních uvozovek. Ne, při použití jiného než nejobvyklejšího fontu písma (například na webových stránkách, blogu) to působí krajně neprofesionálně.

Stále platí, že přijímám tipy na další díly manuálu. Děkuji svým čtenářům.