Ale teď už k věci, tedy k tomu, jak stvořit dostatečně uvěřitelnou a schopnou postavu.

Nejprve si musíte ujasnit, pro co postavu potřebujete. Pokud pro mikropovídku nebo krátkou lyricko-epickou báseň, nepotřebujete příliš podrobností. Naopak, když píšete román nebo dokonce ságu, hodí se vědět o postavě co nejvíce. U povídky opět záleží na délce a na tom, jestli v ní budete rozpitvávat emoce hlavního hrdiny, nebo v ní půjde o něco úplně jiného. (Ehm… jestli píšete ságu, už nepotřebujete moje návody.)

Vezměme modelový příklad, jednu z mých postav, Tolii Fabiánovou. Původně měla být jenom do desetistránkové povídky, ale pak se mi to nějak rozleželo v hlavě a rozhodla jsem se, že má potenciál i na celou – krátkou – knihu. Možná. Od té doby se hodně rozrostla, vím o ní každou blbůstku. (Má prostřední jméno Luisa. Nesnáší koblihy, protože jako malá v jednom kusu tohoto sladkého pečiva narazila na pavouka. A tak dále.) Většinou vytváříte hlavní postavu stejného pohlaví, jako jste vy. To je pochopitelné, není se za co stydět. Opačné pohlaví bývá těžké na pochopení, natož na napsání odpovídajících reakcí. Stejně tak je mnohem jednodušší udělat postavu přibližně stejného věku. Zvláště v pubertě se člověk mění hrozně rychle a důvěryhodně popsat například chování o tři roky starší dívky může být problémem. (Mojí Tolii je 20 let. Mně 14. Ano, pořádný rozdíl.)

Potřebujete jméno? Není nic jednoduššího, než se kouknout do seznamu jmen a – třeba podle významu – vybrat to nejvhodnější. Každý z nás má jména nebo alespoň jejich první písmena spojená s určitými lidmi z našeho okolí, proto neexistuje konkrétní rada. Prosím, nepřehánějte to, jako mnohé autorky fanfiction. V Čechách je povoleno pouze jedno prostřední jméno, držte se toho. Nikdo z vašich čtenářů si hned nezapamatuje, že hlavní postava je „Elizabeth Jessica Diana Christina Smithová, říkejte mi Liz“. Opravdu tam potřebujete nacpat všechna svá oblíbená jména? Nechcete se podělit i s vedlejšími postavami? (Nepotřebujete. Chcete.) Jestli vymýšlíte vlastní jméno, přeberte si v hlavě skloňování. (Tolia bez Tolii, nebo Tolie?)

(Tip: Anglická příjmení najdete na této stránce: jmenaprijmeni.blog.cz/1309/anglicka-britska-prijmeni)

Dejme tomu, že už máte hrubý profil – jméno, věk. Co dál? A jak to proboha napsat dost uvěřitelně? Existují dvě obrovské chyby. Zaprvé, když napíšete postavu takovou, jací byste chtěli být. Slečna Dokonalá (už se mi nechce vypisovat to příšerně dlouhé jméno našeho druhého modelového přikladu) s úžasně havraními vlasy, modrýma očima, štíhlým pasem a velikostí prsou D? (Víte, jak se s tím běhá?) Věřte mi, člověk bezchybný nebo s minimem chyb je naprosto zoufale nudná postava, která se nemůže dále vyvinout. Pokud to není samotná bohyně dokonalosti, pro tu platí výjimka. (Tady se dostávám k další zajímavé věci. Píše se „výjimka“, ne žádné jiné patvary. To jen tak mimochodem.)

Zadruhé, když napíšete postavu přesně takovou, jací jste. Už jste se vyvarovali slečně Dokonalé a snažíte se o uvěřitelnost? Pokud takto napíšete jednu postavu, není to zas tak zlé, ale mít všechny v příběhu jako vaše malé kopie? Nefunguje to. A stejně sklouznete k idealizování. (Musím se přiznat, před pár lety jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že prostě napíši dohromady fantasy příběh, kde budu psát hlavní postavu podle sebe, jednu čarodějku podle kamarádky a tak dále. Když jsem na to později narazila ve svém notebooku, pokoušely se o mne mdloby.) Totiž, takovýto balíček samých dobrých vlastností nemá příležitost, se dále vyvíjet. Spousta hrdinů začínala jako zbabělci a končili jako… no přímo ukázkové příklady bojovníků za svou čest ne, ale rozhodně lépe. Kterým směrem by mířila naše slečna Dokonalá (anglický termín pro ni je Mary Sue)?

Když máte přibližnou představu o povaze postavy, zkuste ji napasovat na jeden z šestnácti typů osobnosti podle MBTI (Myers-Briggs Type Indicator, tetička Wikipedie nejen poradí s rozdělením, ale i poskytne informace ke každému druhu člověka.), jako jsou například Umělec, Dobyvatel, Učitel, Bavič, Analytik, Snílek, Skladatel… Nefunguje to vždy a stoprocentně, ale pokud stylizujete postavu například do role třídního baviče, sotva bude introvertní, intuitivní, přemýšlivý… Právě naopak. A když si k tomu zkusíte vypracovat i vlastní profil, hned poznáte, zdali moc nekopírujete sami sebe. Viz předchozí odstavec. (Tolia je typ „politik, reportér“, liší se ode mě hned v polovině bodů.)

Dále bych doporučila vytvořit si tabulku. Vážně ohromnou tabulku, kterou můžete použít pro více postav. Celé jméno, přezdívky, (ne)oblíbené věci, jak ho/ji (ne)potěšit, styl oblékání, (ne)dobré vlastnosti…
(Jestli se něco nepokazilo, moji tabulku pro čtyři postavy můžete vidět nahoře jako ilustraci ke článku. Jak říkám, chce to pořádný arch papíru nebo mravenčí písmo.) Každý z nás má nějakou charakteristickou vlastnost – tenhle rád hraje počítačové hry, tahle se může utlouct po gumových medvídcích Haribo, tenhle zase hrozně rád protahuje samohlásky. To je v pořádku. Ale hodně častou chybou je, že dotyčný motiv cpete naprosto všude. Kabelka ve tvaru obrovského bonbonu, všechno v pokoji se stejným motivem… To už chce psychologa. Nejsme na Zeměploše, aby lidé normálně sbírali špendlíky a tvořilo to jedinou náplň jejich života. Jak už jsem psala, nic se nemá přehánět. A ty protahované samohlásky nebo oblíbená slova nemusí být v každé větě. (Pokud postava není Neville Longbottom a nezačíná „ehm“ pokaždé, když ho Snape vyvolá.)

Když nechcete ihned vymýšlet povahu, můžete klidně začít fyzickou podobou. Opět, nádherné vlasy v podobě tekuté půlnoční černi a postava jako přesýpací hodiny, to zavání slečnou Dokonalou. Odstávající uši ještě nikoho nezabily, mít normální odstín porostu na hlavě není faux pas. Kritickým místem jsou oči. Největší koncentrace „blankytně modrých“, „v barvě ledu“, „žabích“, „oříškově hnědých“, „čokoládových“ a „ebenově černých“ očí je právě mezi hlavními hrdiny, a to nemluvím o nereálných odstínech. (Znám jen jednoho živého člověka, jehož oči bych skutečně popsala slovem „oříškové“.)
Obtloustlé postavy svádějí k posměchu, tomu se nevyhnete. Pokud nepíšete příběh o skupině anorektiček, hrudníky jako radiátory se nemusí vyskytovat zas tak často. Zkuste zlatou střední cestu, nebo nemějte všechny své postavy hubené a vysoké.

Něco jiného jsou ostatní fantasy rasy. Upírovy oči mohou být klidně rudé, v partě vlkodlaků sotva najdete někoho pod metr osmdesát. A vousy rostou i trpaslicím. Někdy mezi tím je vhodné si promyslet, na co ji vlastně potřebujete. Bude žít ve fantasy zemi a mlátit skřety? (Co takhle mít kouzelný meč?) Necháte ji zemřít v hororu jako oběť tajemné nestvůry, živící se… nechcete vědět čím? (Tady stačí mít dobré maso, aby ta potvora neměla žaludeční potíže. A málo ostrých šperků.) Narodila se jako Vyvolená a musí porazit zlou čarodějnici, která se maskuje jako její třídní učitelka? (Jak se pozná, že je Vyvolená? Létají kolem ní včely, jako u Jupiter? Má na čele jizvu? Proboha, hlavně ne ve tvaru hvězdičky nebo půlměsíce.)

Ale všechno musí mít svá ale. Kouzelný meč nemůže zničit celou armádu, třeba protože ho napájí energie hlavního hrdiny. Jinak by to bylo přece moc jednoduché. Zkuste přijít na trochu komplikovanější řešení problému, čtenáři zůstanou napjatí. Takhle by jenom znuděně otočili stránku nebo pootočili kolečkem myši se zamumláním „a mávne křídly a uletí jim, jako vždycky“. Šoky, cliff-hangery, tím udržujete své čtenářstvo v nejistotě. (Na druhou stranu, když na konci odhalíte, že hlavní záporák je vlastně rodič hlavního hrdiny, moc obdivu si nezískáte.)

Co se týče vyvolených, zkuste jim ztížit život přiměřeně. Sirotků se spoustou nepřátel ve škole už jsme zažili dost. (Nebo nám jeden Harry bohatě stačí.) O něco zajímavější jsou problémy ve stylu „neovládnu svoji sílu“ nebo tak nějak. (Nejsem odbornice na osobní trable fantasy hrdinů. Pardon.) (Například Toliin zásadní problém je mírná naivita a nevhodné poznámky.)

Přeji hodně štěstí, ať už vaše postava přežije do šťastného konce, nebo ji necháte spadnout do propasti spolu se zlou čarodějkou.

P.S.: Ještě k těm tabulkám. Pro mě za mě, klidně si pište, v jaké Bradavické koleji by se postava ocitla, do jaké frakce by se dostala (Tolia je Divergentní, heč), jakým zvířetem by byla (dělení lidí na kočičí a psí je všeobecně známé, ne?), ale moc vás prosím, nepřirovnávejte k lidem. Ve chvíli vás napadne, že tady ten Re povahově trochu připomíná Ianta Jonese z Torchwoodu, vaše podvědomí se té myšlenky už nepustí a automaticky budete svou postavu přirovnávat k jiné, cizí postavě.
V tu chvíli jde originalita do kytek. A o tu tady jde, ne?